Archiv pro měsíc: Červenec 2018

Dějiny advokacie na Slovensku lze tedy rozdělit do relativně ucelených samostatných období umožňujících vytvoření periodizace dějin právní úpravy advokacie. Prvním obdobím je období torzovitej úpravy advokacie do revolučního roku 1848, druhým období recipovaného rakouského práva, platnosti advokátní pořádku pro Uhersko a Dočasných právních pravidel judexkuriální konference do přijetí uherského advokátního řádu / 1848 – 1874 /, třetím období platnosti uherského advokátního řádu / 1874 – 1948 /, čtvrtým období socialistické advokacie / 1948 – 1989 / a pátým období svobodné advokacie po roce 1989.
I právní normy dotýkající se advokacie lze zase rozdělit jednak na ty, které upravují výlučně otázky advokacie / prameny advokátního práva v užším slova smyslu / a pak na ty, jež upravují některé otázky týkající se postavení advokátů v rámci právních norem upravujících obecnější otázky / prameny advokátního práva v širším slova smyslu /. Zatímco do první skupiny patří zejména advokátní řády, normy zakazující činnost pokútnikov, advokátní tarify apod., Do skupiny druhé lze zařadit zejména předpisy procesního práva civilního a trestního, trestní zákoníky apod.
Na dalších stránkách se budeme zabývat především první z těchto skupin předpisů / zatímco předpisům z druhé skupiny se budeme věnovat pouze v kontextu těch prvních / az nich pouze těmi, které byly platnými prameny advokátského práva v období nejvýznamnějším pro rozvoj advokacie – v období století začínajícího revolučním rokem 1848. Jelikož však tato práce je určena v první řadě advokátem, ve snaze neunavovat čtenáře přílišným množstvím historických faktů a odlehčit text, byly do ní zařazeny kromě popisu samotného obsahu právních norem – pramenů advokátního práva – i rozbory jednotlivých názorů dobové rozhodovací praxe, jejichž výběr byl proveden s ohledem na jejich vypovídací hodnotu pro současných advokátů jakož i krátké zmínky o některých známých advokátech, zda o právním životě dané doby. Na druhé straně, právní historici budou zřejmě považovat tuto práci za málo historickou, když její prvořadou ambice není ani tak poskytnout vyčerpávající historický pohled na advokacii jako takovou, ale přiblížit dnešním advokátem prostředí, problémy a poměry, v nichž pracovali a podporovaly práva svých klientů jejich předchůdci. Ve snaze dosáhnout tohoto cíle v úvodu každé z kapitol bude nejprve stručně poukázáno na historické souvislosti, které determinovaly vývoj právního řádu dané doby av rámci něj i pramenů advokátního práva i na organizaci soudnictví dané epochy, neboť právě organizace soudnictví vždy úzce souvisela s organizací a činností advokacie. Následovat bude popis základních pramenů advokátního práva v jednotlivých jejich oblastech zvláštních otázek úpravy advokacie daného období, stručná zmínka o životě advokátů a jejich spolkové činnosti, fungování jejich komor, či výborů a případně zmínka o zajímavých soudních rozhodnutích dotýkajících výkladu advokátního práva a vzpomínka na některé výrazné osobnosti advokacie.
Zvolená struktura této práce se pokouší pak sledovat co možná nejvěrněji zachycení minulosti povolání advokáta s cílem seznámit v první řadě odbornou, zejména advokátní, veřejnost s dějinami advokacie způsobem, který se pokouší přinést čtenáři nejen suchý a faktografický výpočet pramenů práva upravujících postavení advokáta v dějinách a popis jejich obsahu, ale i zvýraznit ty momenty historické právní úpravy, předchozí rozhodovací praxe, zda spolkového života advokátů, které mohou být inspirací a podnětem pro dnešních advokáty av některých případech možná i odpovědí na praktické otázky, které řeší advokáti v současnosti. Vždyť znalost historie svého povolání přispívá nejen k budování hrdosti a stavovského povědomí advokátů ale umožňuje i vyvarovat se opakování chyb, kterých se dopustili kolegové v minulosti.

V Uhersku a tedy i na našem území úprava advokacie prošla několika etapami vývoje, přičemž prvním základním mezníkem jejího vývoje bylo přijetí advokátní pořádku pro Uhersko v roce 1852 jako první komplexní normy upravující postavení advokáta do těch dob upravené torzovite ve více právních předpisech. Druhým mezníkem se stalo přijetí uherského advokátního řádu v roce 1874, který se stal prvním moderním pramenem advokátního práva platným na našem území a který řídil život několika generací advokátů během téměř sedmdesáti pěti let své účinnosti.
Zastupování účastníků v soudním řízení na území Uherska jinými na to povolanými osoba se stalo Obvykle už v 13.století. Jako zástupce účastníka vystupoval prokátor a to ve věcech, ve kterých se účastník nebyl povinen osobně dostavit k soudu. V řízeních, kde se vyžadovala osobní přítomnost účastníka před soudem, mohl se tento dostavit společně s conlocutorom, který se v řízení vyjadoval namísto účastníka a vysvětloval účastníkovi průběh řízení a význam jednotlivých úkonů. Na základě zmocnění pro celé řízení nebo i pro všechny věci daného zmocnitele, byl oprávněn v civilním řízení zastupovat účastníka i plenipotentiarius. Tento název zástupce v soudním řízení se vžil na území Slovenska natolik, že byl používán v korešpodencii při oslovování advokátů ještě v polovině 18. století jako jejich obvyklé označení. Úkony plenipotentiariusa zavazovaly přímo zastoupeného a nedaly se odvolat s poukazem na to, že jejich neučinil sám zastoupen. Plná moc bylo plenipotentiariusovi udělováno buď ústně před jednajícím soudem nebo písemně na věrohodném místě / pod věrohodnou pečetí /. Pod vlastní pečetí si mohli zvolit zástupce někteří šlechtici, kapitula, zda biskup, ty však nemohl zastupovat plenipotentiarius, ale pouze advokát, protože jeho úkony v řízení, ačkoli také zavazovaly zastoupeného, ​​mohl zastoupen opravit tzv. stažením slova advokáta / revocatio advocationis /. Šlo o zvláštního institutu uherského práva, který měl umožnit nápravu chyb advokáta nebo zneužití jeho postavení na škodu klienta, který se rozšířil za vlády Anjouovců, ačkoli byl zřejmě znám už i dříve. V tomto období bylo obvyklé i trestání advokátů soudem za vadné procesní podání. Institut stažení advokátovy slova byl upraven a měněn zák.čl.LI / 1492, zák.čl.XV / 1500 a zák.čl.XXXIX / 1729. Podmínkou pro výkon činnosti advokáta bylo zpočátku pouze to, aby byl způsobilý k právním úkonům, nebyl dokonce vyloučen ani současný výkon funkce pronotára a prokátora / až do účinnosti zák.čl.XIV / 1471 /. Advokát, na rozdíl od plenipotentiariusa, skládal přísahu a byl pověřen vždy jen pro daný jeden soudní spor. Ačkoli nejprve neexistovaly žádné přesná pravidla pro udělování plných mocí advokátem, tato úprava byla brzy do uherského práva doplněna.
Středověká právní úprava advokacie torzovite upravovala dále i některé další otázky týkající se advokátů. Již v roce 1471 byl takto vysloven zákaz výkonu funkce advokáta ve sporu soudci a prísedícími / Matyáš I., 1471 – Decree III., § 1 / av roce 1492 bylo upraveno právo nechat se sporu zastoupit advokátem pro manželky šlechticů včetně případů pokud konaly za své děti tak, aby se nemuseli osobně účastnit sporů, což bylo odůvodněno tím, že je to v zájmu těchto žen / Ulászló II., 1492 – Decree I., § 1 / a tato úprava byla v roce 1500 rozšířena tak, že za ženy v sporu bez ohledu na to, zda jde o šlechtičnu nebo ne, říká advokát / Ulászló II., 1500 – Decree IV., §§ 1 – 5 /.
Právem byly později stanoveny formální podmínky i pro vystavení pověřovacího listu advokáta / literrae procuratoriae /, které se však časem měnily /zák.čl.LIII/1526, zák.čl.XXV / 1723, zák.čl.XXIV / 1729, zák.čl .XXVIII / 1765, zák XVI / 1792 /, obvyklé však bylo, že se vyžadovalo jeho vystavení na věrohodném místě. Z hlediska obsahu mělo být plná moc konkrétní, mělo z něj být zejm, zda platilo až do konce sporu. Pravidlem bylo, že advokátní plné moci platily jeden rok, pokud nebyla udělena pro celý spor, přestože mohlo dojít k jejich prodloužení až do návratu advokáta, který se zdržoval v zahraničí /zák.čl.XIV/1504/. Ke změně této úpravy došlo zák.čl.XVII / 1578 / Rudolf 1578 – Decree I., § 1 /, podle kterého po roce se advokátní plné moci považovali za neplatné a zák.čl.XXVI / 1723 / Karel III., 1723 – Decree II., § 3 /, který potvrdil trvání pověření na jeden rok, pokud není uděleno na celou věc. Plná moc vždy advokát předkládal u soudu, pokud by tak neučinil a jednal by bez pověření, byly by jeho procené úkony neplatné a mohl být soudem sankcionován.

V období po skončení vlády Arpádovců byla advokátem uložena závaznost povinnost skládat přísahu /zák.čl.XXVII/1567 – Maximilián 1567 – Decree II., §§ 1-5 /. Tento krok byl v dekretu vysvětlen tím, že takto má být zabráněno podvodům a pireťahom ze strany advokátů. Tento dekret zároveň zakázal advokátem přijmout nespravedlivý spor jakém i spolupracovat s odpůrcem / §2 /. Prokátori skládaly tedy už nejen pro zastupování před církevními ale i před světskými soudy rozporovaciu přísahu, jejíž složením převzal spiknutí na sebe závazek nezastupovat vědomě v nespravedlivé věci, či v rozporu se zákony a nespolupracovat s protistranou. Porušení této přísahy znamenalo trvalý zákaz výkonu advokacie / perpetuum silentium /. O složení přísahy se sepisovala Schvalovací listina, kterou byl advokát na výzvu soudu povinen kdykoli předložit. Povinnost skládat přísahu byla později zrušena /zák.čl.XXXIV/1574 – Maximilián 1574 – Decree /IV./, § 1 / s odůvodněním, že skládání přísahy se ukázalo jako neprospěje a znovu bylo obnoveno za vlády Habsburků královskou vyhláškou ze dne 24. ledna 1695.
V roce 1723 došlo i k podrobnější úpravě povinností advokátů v řízení / Karol III., 1723 – Decree II., §§ 1-6 /. Advokátem byla uložena povinnost v řízení postupovat věcně, mírné a „bez zbytečného mudrování“, přičemž byli povinni zdržet se prázdných námitek, „prominula slovíčka“ a přidržet se zákona. V případě, že tak nepostupovali, mohl projednávající soudce omezit počet námitek vznesených advokátem ve sporu. Toto právo soudců bylo následně posíleno v roce 1792 / František, 1792 – Decree I., o urychlení výkonu spravedlnosti, čl.XVI, § 4 /, kdy bylo výslovně stanoveno, že soudci nesmějí povolit více než tři námitky advokátovi ve sporu a nesmí připustit „prázdné odmlouvání advokátů“.
Zpočátku výkon advokacie nebyl vázán k provedení předchozí praxe a zkoušky s tím, že to, aby se advokát prosadil v povolání, předpokládalo faktický výkon přípravné praxe a proto nebylo nutné odborné předpoklady dokazovat. Ke změně došlo v roce 1769, kdy na návrh Královské kurie Marie Terezie nařízením podmínila výkon advokacie složením advokátní zkoušky, připuštění na kterou bylo zase podmíněno výkonem určité stanovené praxe. V roce 1804 nahradila dosavadní právní úpravu advokacie v této a některých dalších otázkách Instrukce Královské kurie pro advokáty / Institutio pro advocatis /, která zůstala hlavním pramenem rodícího se advokátního práva na období půlstoletí až do přijetí prvního advokátního řádu platného na území Uherska v roce 1852. podle této instrukce bylo předpokladem pro výkon advokacie absolvování právnické vysoké školy, složení všech předepsaných zkoušek během studia, provedení jednoleté praxe u advokáta a jednoleté praxe přísežného notáře / juratus / při královské nebo důlní tabuli, před kterou následně skládal kandidát i samotnou advokátní skúšku11. S účinností od 1.1.1834 bylo potom výslovně zakázáno bez potřebné znalosti maďarského jazyka připustit zájemce k vykonání advokátního přezkoušení / František, 1830, Décret IX., § 5 /.
Poměrně podrobnou úpravu činnosti advokáta v směnečných sporech přinesl před rokem 1848 ještě zák.čl.XV / 1840 směnečný zákon, který stanovil, že advokátům činným před směnečným soudem může být pouze ten advokát, který byl zvlášť přezkoušen ze směnečného práva před vyšším směnečným soudem / § 218 /. O provedení této zkoušky se vydávalo osvědčení / § 219 / a byly poměrně přísné stanovené povinnosti Adok pro případ, že se rozhodne ukončit zastupování klienta / § 223 /.
Jak vidno, před přijetím prvního advokátního řádu v roce 1852, kterým byl Patent císařský dán dne 24. července 1852 č.138 / 1852, kterým se předepisuje Advokátní řád pro Uhersko, Chorvatsko, Slavonski, Důl Temešský a Vojvodství Srbské s výjimkou vojenské hranice, neexistovala zvláštní norma upravující komplexně činnost advokáta, jeho postavení a organizaci advokacie. Doba platnosti prvního advokátního řádu bylo součástí etapy zavedení a účinnosti rakouského advokátního právního řádu v Uhersku a spolu s ní bylo ukončeno judexkuriální konferencí, která znamenala i v advokátní právě návrat k dřívější fragmentálnej uherské právní úpravě. Tato fragmentární úprava spolu s pravidly judexkuriální konference platili pak v oblasti advokacie až do přijetí uherského zák.čl.XXXIV / 1874 Advokátní řád, který na našem území platil až do roku 1948. Období jeho platnosti lze vnitřně rozdělit v souvislosti s významnými dějinnými událostmi minulého století – vznikem 1.ČSR, vznikem České republiky a únorovým převratem v roce 1948. Socialistická advokacie se pak postupně řídila několika advokátními řády, aby byly tyto vystřídány po společenských změnách v roce 1989 prvním demokratickým poválečným zákonem o advokacii přijatým v roce 1991, který byl nahrazen až dnes platným advokátním zákonem.

Na Slovensku se dějiny právní úpravy advokacie, na rozdíl od okolních států, například Čech či Poľska dosud nestaly předmětem hlubšího zájmu odborné literatury, zda jejich systematického zpracování. Zatímco slovenská notáři s hrdostí veřejně prezentují dějiny svého povolání, stav advokátní tak dosud neučinil. Potřeba zpracování dějin advokacie na území Slovenska byla přitom zdůrazňována již před téměř osmdesáti lety, když v roce 1928 na zasedání přípravného výboru III. sjezdu československých advokátů Dr.Emil Stodola v této souvislosti poukázal na to, že „advokáti měli význačnou roli v národním životě slovenském a také slovenská advokacie má své vynikající postavy“ 4.
Nepochybně základem pro zkoumání dějin advokacie je poznání dějin její právní úpravy, tedy systému norem řídících profesní život advokátů jako v jistém dějinném čase vznikajícího a formujícího se nového stavu, který vstupuje na jeviště společnosti, aby v ní jeho příslušníci sehrály nezanedbatelnou roli. Jde přitom zejména o normy upravující předpoklady výkonu advokacie jako povolání, požadavky pro odbornou praxi, vzdělání a advokátní zkoušku, samotné pravidla výkonu advokacie, práva a povinnosti advokátů, evidenci advokátů soudy, ve výborech a později v komorách, postavení advokátů, jejich odměňování, disciplinární řízení proti nim i postavení advokátních koncipientů nazývaných i kandidáty advokacie / advokátstva /.
Jak je známo, samotné slovo „advokát“ pochází z latinského advocatus / ad – k, vocare – volat / znamenajícího „přivolán / na pomoc /“. Poprvé se objevuje toto pojmenování v antickém Římě, kde se používalo k označení „přítele znalého práva“, či právního zástupce. V jistém období označovalo osobu, která zastupovala zájmy osob nevhodných samostatně jednat před soudem. Advocatus podporoval stranu sporu nejen svými právními radami ale i svou osobní vážností a autoritou. To ho odlišovalo od řečníka – orator – ktorýna rozdíl od advokátů nezastupoval svobodných občanů, byl jen „mluvčím“ určitých skupin obyvatelstva. Ve sporech vystupovali i cognitores, kteří do nich vstupovali na podporu strany po slavnostním vyřízením formule zastoupeným v přítomnosti protistrany a po poskytnutí garance stranou, že rozhodnutí soudu splní / cautio indicatum solvi /.
V době římského císařství označovalo již slovo advocatus člověka poskytujícího právního rady a zastupujícího jiných před soudem jako své zaměstnání a už ne bezplatně, ale za honorarium. Od těch dob termín „honorář“ označuje čestný dar nebo odměnu za výše, zejména intelektuální, služby právníků či lékařů. Soudní vymahatelným se však stal advokátní honorář až v pozdním principu. Zvláštní odměna advokáta za vyhraný spor se pak nazývala palmarium. Původně bylo přijímání odměny zakázáno / Lex činčil, 204 p.n.l./, později bylo usnesením senátu připuštěno, ovšem s tím, že byla stanovena její nejvyšší výška a zakázána byla dohoda o odměně stanovené podílem na věci vyhrané sporem / Pactum de quota litis /. Zpočátku nebyla vůči zástupcům před soudem vznesen požadavek právnického vzdělání, stalo se tak až později – v 4.stor.n.l. – když advokátem mohl být pouze ten, kdo měl právnické vzdělání. Počet advokátů zapsaných v seznamu – matrice – při jednom soudu byl omezen zákonem / tvořily corpus togatorum /, co se stalo typickým na mnoho dalších století, během kterých počty advokátů byly určovány státem. Advokát nesměl pak bez souhlasu soudu, při kterém byl zapsán opustit jeho obvod. Už ve starém Římě advokátem patřilo zvláštní roucho – bílá tóga a čas jejich přednesu před soudem odmeriavali vodní hodiny – data aqua. Každý hlavní advokát v sporu měl pomocných advokátů – moratores, kteří vystupovali proto, aby si hlavní advokáti mohli dopřát čas na zotavenie5. V poklasickej době byly již advokáti organizováni jako vysokovážená stavovská skupina6. Činnost advokátů byla podrobena dohledu a disciplinárním trestem magistrátů, kteří určovali případně i advokáta straně, jejíž zastupování žádný advokát nechtěl převzít / bez návrhu /.

Jako advokáti před soudy však nesměly být již podle praetorského práva /I.I.§.5.D.3.I./ činné ženy, což údajně způsobilo neslušné chování Carfanie7. Carfania, manželka senátora Licinius Bucciona, totiž drze podávala soudem jménem jiných žádosti a svým „nevhodným vystupováním tak neobvyklým pro toto fórum“ obtěžovala soudy. Jelikož jí navíc chyběla mravnost, rozzlobila magistrátů, kteří byli povinni ochraňovat postavení soudů a pořádek na nich a bylo jim svěřeno právo rozhodovat io tom, zda podání žaloby bude žalobci umožněno zcela, zčásti nebo mu bude dovoleno žaloby podávat pouze v jeho vlastních sporech a ne v záležitostech jiných. Ženám bylo takto zakázáno podávat žádosti ve věcech jiných osob, což zůstalo vyhrazeným už jen mužem. Zákaz zastupování ženami před soudem byl pak Odůvodněním tím, že účast žen jako zástupkyň právních před soudem byla v rozporu se zdrženlivostí, která se u žen předpokládala a žádala. Kromě žen bylo zakázáno před soudem zastupovat i jinak nezpůsobilým a výjimečně nepočestní osobám. Příběh Carfanie popisoval nejen Ulpianus, ale také Juvenal /Juv.2.69/ a Valerius Maximus /Val.Max 8.3.2./. Od těch dob se jméno Carfanie používá jako synonymum bezcharakterní ženy a urážateľky úřadů. Na druhé straně podobného odsouzení se nedostalo jiným ženám vystupujícím před soudem, když Valerius Maximus vzpomíná další dvě, které naopak postupovaly uvážlivě a zdrženlivě a to masa Sentinel a Hortense, z nichž první se tak úspěšně hájila, že přesvědčila i porotu, která ji značnou většinou osvobodila a druhá bojovala v roce 42 pnl. zastupující spolek bohatých žen proti zavedení zvláštní daně, přičemž mluvila výmluvně a konala „důsledně a šťastně“ / podobně ji popisuje Quintilianus i Appianus / 8. Neblahé dědictví skutků Carfanie vyloučilo pak ženy z advokacie na mnoho staletí zcela – na území Slovenska se objevily v postavení kandidátek advokacie a později advokátok, až v druhé štrtine dvacátého století.
Jak vidno, advokacie vznikla jako zvláštní povolání v situaci, kdy hospodářský rozvoj státu vytvořil tak složitá pravidla a právní poměry, že za situace, v níž se znalost právních předpisů stala nezbytnou pro úspěch ve společnosti, nebylo možné a dostačující nadále vyhledávat právní rady a právní pomoc pouze v kruhu rodiny, cechu, obce nebo vlastního stavu. Od těch dob se advokátem nazýval profesionální právní pomocník, který hájil strany před soudem a poskytovak jim právní rady a doporučení.
Ve středověku latina na rozdíl od latiny klasické pojmem advocatus už označovala i úředníky soudních či správnych9. Pojem advocatus se nadále používal i pro označení těch, kteří drželi nad jinými ochrannou ruku a někdy i pro jimi určených náhradníky. Na půdě církve kromě tohoto významu pojmu advocatus, vznikly i dnes už zažité slovní spojení jako advocatus dei a advocatus diaboli, kterými byly populární označování v řízení o prohlášení osoby za svatou, zda blahoslavenou, zástupci tvrdili ve prospěch a neprospěch takového rozhodnutí, tedy ti, kteří měli uvádět vše, co je takové osobě na prospěch a na druhé straně naopak všechno, co takové osobě přitěžuje. Proto se dodnes pojem advocatus diaboli spojuje s tím, kdo vynáší vůči někomu obvinění. Ani církevní soudnictví obecně netajilo, že advokáti zůstávají nezbytnou součástí soudnictví / Graciano dekret /. Poskytovat právní pomoc však nadále nemohly ženy, osoby, které nebyly bezúhonné, exkomunikován a ani duchovní pokud nešlo o zastupování ve prospěch katatolíckej církvi nebo odkázaných osob, zejména vdov nebo sirotků.
Francouzská revoluce a jí vytvořené Ústavodárné shromáždění v roce 1790 rozhodlo o zrušení advokacie, přičemž se vysvětlily tím, že takto se spravedlnost dosáhne rýchlejšie10. Paradoxem bylo, že i sám Maximilien Robespierre / 1758 – 1794 /, vedoucí osobnost Velké francouzské revoluce a později hlavní představitel jakobínské diktatury byl původním povoláním advokátem. V témže Francii se však po čase ukázala nesprávnost tohoto přístupu, začali zde vznikat první advokátní komory a právní normy upravující jejich fungování inspirovaly i další evropské právní řády.