O advokacii na Slovensku do roku 1848 (2)

V Uhersku a tedy i na našem území úprava advokacie prošla několika etapami vývoje, přičemž prvním základním mezníkem jejího vývoje bylo přijetí advokátní pořádku pro Uhersko v roce 1852 jako první komplexní normy upravující postavení advokáta do těch dob upravené torzovite ve více právních předpisech. Druhým mezníkem se stalo přijetí uherského advokátního řádu v roce 1874, který se stal prvním moderním pramenem advokátního práva platným na našem území a který řídil život několika generací advokátů během téměř sedmdesáti pěti let své účinnosti.
Zastupování účastníků v soudním řízení na území Uherska jinými na to povolanými osoba se stalo Obvykle už v 13.století. Jako zástupce účastníka vystupoval prokátor a to ve věcech, ve kterých se účastník nebyl povinen osobně dostavit k soudu. V řízeních, kde se vyžadovala osobní přítomnost účastníka před soudem, mohl se tento dostavit společně s conlocutorom, který se v řízení vyjadoval namísto účastníka a vysvětloval účastníkovi průběh řízení a význam jednotlivých úkonů. Na základě zmocnění pro celé řízení nebo i pro všechny věci daného zmocnitele, byl oprávněn v civilním řízení zastupovat účastníka i plenipotentiarius. Tento název zástupce v soudním řízení se vžil na území Slovenska natolik, že byl používán v korešpodencii při oslovování advokátů ještě v polovině 18. století jako jejich obvyklé označení. Úkony plenipotentiariusa zavazovaly přímo zastoupeného a nedaly se odvolat s poukazem na to, že jejich neučinil sám zastoupen. Plná moc bylo plenipotentiariusovi udělováno buď ústně před jednajícím soudem nebo písemně na věrohodném místě / pod věrohodnou pečetí /. Pod vlastní pečetí si mohli zvolit zástupce někteří šlechtici, kapitula, zda biskup, ty však nemohl zastupovat plenipotentiarius, ale pouze advokát, protože jeho úkony v řízení, ačkoli také zavazovaly zastoupeného, ​​mohl zastoupen opravit tzv. stažením slova advokáta / revocatio advocationis /. Šlo o zvláštního institutu uherského práva, který měl umožnit nápravu chyb advokáta nebo zneužití jeho postavení na škodu klienta, který se rozšířil za vlády Anjouovců, ačkoli byl zřejmě znám už i dříve. V tomto období bylo obvyklé i trestání advokátů soudem za vadné procesní podání. Institut stažení advokátovy slova byl upraven a měněn zák.čl.LI / 1492, zák.čl.XV / 1500 a zák.čl.XXXIX / 1729. Podmínkou pro výkon činnosti advokáta bylo zpočátku pouze to, aby byl způsobilý k právním úkonům, nebyl dokonce vyloučen ani současný výkon funkce pronotára a prokátora / až do účinnosti zák.čl.XIV / 1471 /. Advokát, na rozdíl od plenipotentiariusa, skládal přísahu a byl pověřen vždy jen pro daný jeden soudní spor. Ačkoli nejprve neexistovaly žádné přesná pravidla pro udělování plných mocí advokátem, tato úprava byla brzy do uherského práva doplněna.
Středověká právní úprava advokacie torzovite upravovala dále i některé další otázky týkající se advokátů. Již v roce 1471 byl takto vysloven zákaz výkonu funkce advokáta ve sporu soudci a prísedícími / Matyáš I., 1471 – Decree III., § 1 / av roce 1492 bylo upraveno právo nechat se sporu zastoupit advokátem pro manželky šlechticů včetně případů pokud konaly za své děti tak, aby se nemuseli osobně účastnit sporů, což bylo odůvodněno tím, že je to v zájmu těchto žen / Ulászló II., 1492 – Decree I., § 1 / a tato úprava byla v roce 1500 rozšířena tak, že za ženy v sporu bez ohledu na to, zda jde o šlechtičnu nebo ne, říká advokát / Ulászló II., 1500 – Decree IV., §§ 1 – 5 /.
Právem byly později stanoveny formální podmínky i pro vystavení pověřovacího listu advokáta / literrae procuratoriae /, které se však časem měnily /zák.čl.LIII/1526, zák.čl.XXV / 1723, zák.čl.XXIV / 1729, zák.čl .XXVIII / 1765, zák XVI / 1792 /, obvyklé však bylo, že se vyžadovalo jeho vystavení na věrohodném místě. Z hlediska obsahu mělo být plná moc konkrétní, mělo z něj být zejm, zda platilo až do konce sporu. Pravidlem bylo, že advokátní plné moci platily jeden rok, pokud nebyla udělena pro celý spor, přestože mohlo dojít k jejich prodloužení až do návratu advokáta, který se zdržoval v zahraničí /zák.čl.XIV/1504/. Ke změně této úpravy došlo zák.čl.XVII / 1578 / Rudolf 1578 – Decree I., § 1 /, podle kterého po roce se advokátní plné moci považovali za neplatné a zák.čl.XXVI / 1723 / Karel III., 1723 – Decree II., § 3 /, který potvrdil trvání pověření na jeden rok, pokud není uděleno na celou věc. Plná moc vždy advokát předkládal u soudu, pokud by tak neučinil a jednal by bez pověření, byly by jeho procené úkony neplatné a mohl být soudem sankcionován.

V období po skončení vlády Arpádovců byla advokátem uložena závaznost povinnost skládat přísahu /zák.čl.XXVII/1567 – Maximilián 1567 – Decree II., §§ 1-5 /. Tento krok byl v dekretu vysvětlen tím, že takto má být zabráněno podvodům a pireťahom ze strany advokátů. Tento dekret zároveň zakázal advokátem přijmout nespravedlivý spor jakém i spolupracovat s odpůrcem / §2 /. Prokátori skládaly tedy už nejen pro zastupování před církevními ale i před světskými soudy rozporovaciu přísahu, jejíž složením převzal spiknutí na sebe závazek nezastupovat vědomě v nespravedlivé věci, či v rozporu se zákony a nespolupracovat s protistranou. Porušení této přísahy znamenalo trvalý zákaz výkonu advokacie / perpetuum silentium /. O složení přísahy se sepisovala Schvalovací listina, kterou byl advokát na výzvu soudu povinen kdykoli předložit. Povinnost skládat přísahu byla později zrušena /zák.čl.XXXIV/1574 – Maximilián 1574 – Decree /IV./, § 1 / s odůvodněním, že skládání přísahy se ukázalo jako neprospěje a znovu bylo obnoveno za vlády Habsburků královskou vyhláškou ze dne 24. ledna 1695.
V roce 1723 došlo i k podrobnější úpravě povinností advokátů v řízení / Karol III., 1723 – Decree II., §§ 1-6 /. Advokátem byla uložena povinnost v řízení postupovat věcně, mírné a „bez zbytečného mudrování“, přičemž byli povinni zdržet se prázdných námitek, „prominula slovíčka“ a přidržet se zákona. V případě, že tak nepostupovali, mohl projednávající soudce omezit počet námitek vznesených advokátem ve sporu. Toto právo soudců bylo následně posíleno v roce 1792 / František, 1792 – Decree I., o urychlení výkonu spravedlnosti, čl.XVI, § 4 /, kdy bylo výslovně stanoveno, že soudci nesmějí povolit více než tři námitky advokátovi ve sporu a nesmí připustit „prázdné odmlouvání advokátů“.
Zpočátku výkon advokacie nebyl vázán k provedení předchozí praxe a zkoušky s tím, že to, aby se advokát prosadil v povolání, předpokládalo faktický výkon přípravné praxe a proto nebylo nutné odborné předpoklady dokazovat. Ke změně došlo v roce 1769, kdy na návrh Královské kurie Marie Terezie nařízením podmínila výkon advokacie složením advokátní zkoušky, připuštění na kterou bylo zase podmíněno výkonem určité stanovené praxe. V roce 1804 nahradila dosavadní právní úpravu advokacie v této a některých dalších otázkách Instrukce Královské kurie pro advokáty / Institutio pro advocatis /, která zůstala hlavním pramenem rodícího se advokátního práva na období půlstoletí až do přijetí prvního advokátního řádu platného na území Uherska v roce 1852. podle této instrukce bylo předpokladem pro výkon advokacie absolvování právnické vysoké školy, složení všech předepsaných zkoušek během studia, provedení jednoleté praxe u advokáta a jednoleté praxe přísežného notáře / juratus / při královské nebo důlní tabuli, před kterou následně skládal kandidát i samotnou advokátní skúšku11. S účinností od 1.1.1834 bylo potom výslovně zakázáno bez potřebné znalosti maďarského jazyka připustit zájemce k vykonání advokátního přezkoušení / František, 1830, Décret IX., § 5 /.
Poměrně podrobnou úpravu činnosti advokáta v směnečných sporech přinesl před rokem 1848 ještě zák.čl.XV / 1840 směnečný zákon, který stanovil, že advokátům činným před směnečným soudem může být pouze ten advokát, který byl zvlášť přezkoušen ze směnečného práva před vyšším směnečným soudem / § 218 /. O provedení této zkoušky se vydávalo osvědčení / § 219 / a byly poměrně přísné stanovené povinnosti Adok pro případ, že se rozhodne ukončit zastupování klienta / § 223 /.
Jak vidno, před přijetím prvního advokátního řádu v roce 1852, kterým byl Patent císařský dán dne 24. července 1852 č.138 / 1852, kterým se předepisuje Advokátní řád pro Uhersko, Chorvatsko, Slavonski, Důl Temešský a Vojvodství Srbské s výjimkou vojenské hranice, neexistovala zvláštní norma upravující komplexně činnost advokáta, jeho postavení a organizaci advokacie. Doba platnosti prvního advokátního řádu bylo součástí etapy zavedení a účinnosti rakouského advokátního právního řádu v Uhersku a spolu s ní bylo ukončeno judexkuriální konferencí, která znamenala i v advokátní právě návrat k dřívější fragmentálnej uherské právní úpravě. Tato fragmentární úprava spolu s pravidly judexkuriální konference platili pak v oblasti advokacie až do přijetí uherského zák.čl.XXXIV / 1874 Advokátní řád, který na našem území platil až do roku 1948. Období jeho platnosti lze vnitřně rozdělit v souvislosti s významnými dějinnými událostmi minulého století – vznikem 1.ČSR, vznikem České republiky a únorovým převratem v roce 1948. Socialistická advokacie se pak postupně řídila několika advokátními řády, aby byly tyto vystřídány po společenských změnách v roce 1989 prvním demokratickým poválečným zákonem o advokacii přijatým v roce 1991, který byl nahrazen až dnes platným advokátním zákonem.