O advokacii na Slovensku do roku 1848 (4)

V Uhersku a tedy i na Slovenském území úprava advokacie prošla několika etapami vývoje, přičemž prvním základním mezníkem jejího vývoje bylo přijetí advokátní pořádku pro Uhersko v roce 1852 jako první komplexní normy upravující postavení advokáta do těch dob upravené torzovite ve více právních předpisech. Druhým mezníkem se stalo přijetí uherského advokátního řádu v roce 1874, který se stal prvním moderním pramenem advokátního práva platným na Slovenském území a který řídil život několika generací advokátů během téměř sedmdesáti pěti let své účinnosti.
Zastupování účastníků v soudním řízení na území Uherska jinými na to povolanými osoba se stalo Obvykle už v 13.století. Jako zástupce účastníka vystupoval prokátor a to ve věcech, ve kterých se účastník nebyl povinen osobně dostavit k soudu. V řízeních, kde se vyžadovala osobní přítomnost účastníka před soudem, mohl se tento dostavit společně s conlocutorom, který se v řízení vyjadoval namísto účastníka a vysvětloval účastníkovi průběh řízení a význam jednotlivých úkonů. Na základě zmocnění pro celé řízení nebo i pro všechny věci daného zmocnitele, byl oprávněn v civilním řízení zastupovat účastníka i plenipotentiarius. Tento název zástupce v soudním řízení se vžil na území Slovenska natolik, že byl používán v korešpodencii při oslovování advokátů ještě v polovině 18. století jako jejich obvyklé označení. Úkony plenipotentiariusa zavazovaly přímo zastoupeného a nedaly se odvolat s poukazem na to, že jejich neučinil sám zastoupen. Plná moc bylo plenipotentiariusovi udělováno buď ústně před jednajícím soudem nebo písemně na věrohodném místě / pod věrohodnou pečetí /. Pod vlastní pečetí si mohli zvolit zástupce někteří šlechtici, kapitula, zda biskup, ty však nemohl zastupovat plenipotentiarius, ale pouze advokát, protože jeho úkony v řízení, ačkoli také zavazovaly zastoupeného, ​​mohl zastoupen opravit tzv. stažením slova advokáta / revocatio advocationis /. Šlo o zvláštního institutu uherského práva, který měl umožnit nápravu chyb advokáta nebo zneužití jeho postavení na škodu klienta, který se rozšířil za vlády Anjouovců, ačkoli byl zřejmě znám už i dříve. V tomto období bylo obvyklé i trestání advokátů soudem za vadné procesní podání. Institut stažení advokátovy slova byl upraven a měněn zák.čl.LI / 1492, zák.čl.XV / 1500 a zák.čl.XXXIX / 1729. Podmínkou pro výkon činnosti advokáta bylo zpočátku pouze to, aby byl způsobilý k právním úkonům, nebyl dokonce vyloučen ani současný výkon funkce pronotára a prokátora / až do účinnosti zák.čl.XIV / 1471 /. Advokát, na rozdíl od plenipotentiariusa, skládal přísahu a byl pověřen vždy jen pro daný jeden soudní spor. Ačkoli nejprve neexistovaly žádné přesná pravidla pro udělování plných mocí advokátem, tato úprava byla brzy do uherského práva doplněna.

Středověká právní úprava advokacie torzovite upravovala dále i některé další otázky týkající se advokátů. Již v roce 1471 byl takto vysloven zákaz výkonu funkce advokáta ve sporu soudci a prísedícími / Matyáš I., 1471 – Decree III., § 1 / av roce 1492 bylo upraveno právo nechat se sporu zastoupit advokátem pro manželky šlechticů včetně případů pokud konaly za své děti tak, aby se nemuseli osobně účastnit sporů, což bylo odůvodněno tím, že je to v zájmu těchto žen / Ulászló II., 1492 – Decree I., § 1 / a tato úprava byla v roce 1500 rozšířena tak, že za ženy v sporu bez ohledu na to, zda jde o šlechtičnu nebo ne, říká advokát / Ulászló II., 1500 – Decree IV., §§ 1 – 5 /.
Právem byly později stanoveny formální podmínky i pro vystavení pověřovacího listu advokáta / literrae procuratoriae /, které se však časem měnily /zák.čl.LIII/1526, zák.čl.XXV / 1723, zák.čl.XXIV / 1729, zák.čl .XXVIII / 1765, zák XVI / 1792 /, obvyklé však bylo, že se vyžadovalo jeho vystavení na věrohodném místě. Z hlediska obsahu mělo být plná moc konkrétní, mělo z něj být zejm, zda platilo až do konce sporu. Pravidlem bylo, že advokátní plné moci platily jeden rok, pokud nebyla udělena pro celý spor, přestože mohlo dojít k jejich prodloužení až do návratu advokáta, který se zdržoval v zahraničí /zák.čl.XIV/1504/. Ke změně této úpravy došlo zák.čl.XVII / 1578 / Rudolf 1578 – Decree I., § 1 /, podle kterého po roce se advokátní plné moci považovali za neplatné a zák.čl.XXVI / 1723 / Karel III., 1723 – Decree II., § 3 /, který potvrdil trvání pověření na jeden rok, pokud není uděleno na celou věc. Plná moc vždy advokát předkládal u soudu, pokud by tak neučinil a jednal by bez pověření, byly by jeho procené úkony neplatné a mohl být soudem sankcionován.
V období po skončení vlády Arpádovců byla advokátem uložena závaznost povinnost skládat přísahu /zák.čl.XXVII/1567 – Maximilián 1567 – Decree II., §§ 1-5 /. Tento krok byl v dekretu vysvětlen tím, že takto má být zabráněno podvodům a pireťahom ze strany advokátů. Tento dekret zároveň zakázal advokátem přijmout nespravedlivý spor jakém i spolupracovat s odpůrcem / §2 /. Prokátori skládaly tedy už nejen pro zastupování před církevními ale i před světskými soudy rozporovaciu přísahu, jejíž složením převzal spiknutí na sebe závazek nezastupovat vědomě v nespravedlivé věci, či v rozporu se zákony a nespolupracovat s protistranou. Porušení této přísahy znamenalo trvalý zákaz výkonu advokacie / perpetuum silentium /. O složení přísahy se sepisovala Schvalovací listina, kterou byl advokát na výzvu soudu povinen kdykoli předložit. Povinnost skládat přísahu byla později zrušena /zák.čl.XXXIV/1574 – Maximilián 1574 – Decree /IV./, § 1 / s odůvodněním, že skládání přísahy se ukázalo jako neprospěje a znovu bylo obnoveno za vlády Habsburků královskou vyhláškou ze dne 24. ledna 1695.
V roce 1723 došlo i k podrobnější úpravě povinností advokátů v řízení / Karol III., 1723 – Decree II., §§ 1-6 /. Advokátem byla uložena povinnost v řízení postupovat věcně, mírné a „bez zbytečného mudrování“, přičemž byli povinni zdržet se prázdných námitek, „prominula slovíčka“ a přidržet se zákona. V případě, že tak nepostupovali, mohl projednávající soudce omezit počet námitek vznesených advokátem ve sporu. Toto právo soudců bylo následně posíleno v roce 1792 / František, 1792 – Decree I., o urychlení výkonu spravedlnosti, čl.XVI, § 4 /, kdy bylo výslovně stanoveno, že soudci nesmějí povolit více než tři námitky advokátovi ve sporu a nesmí připustit „prázdné odmlouvání advokátů“.