O advokacii na Slovensku do roku 1848 (1)

Na Slovensku se dějiny právní úpravy advokacie, na rozdíl od okolních států, například Čech či Poľska dosud nestaly předmětem hlubšího zájmu odborné literatury, zda jejich systematického zpracování. Zatímco slovenská notáři s hrdostí veřejně prezentují dějiny svého povolání, stav advokátní tak dosud neučinil. Potřeba zpracování dějin advokacie na území Slovenska byla přitom zdůrazňována již před téměř osmdesáti lety, když v roce 1928 na zasedání přípravného výboru III. sjezdu československých advokátů Dr.Emil Stodola v této souvislosti poukázal na to, že „advokáti měli význačnou roli v národním životě slovenském a také slovenská advokacie má své vynikající postavy“ 4.
Nepochybně základem pro zkoumání dějin advokacie je poznání dějin její právní úpravy, tedy systému norem řídících profesní život advokátů jako v jistém dějinném čase vznikajícího a formujícího se nového stavu, který vstupuje na jeviště společnosti, aby v ní jeho příslušníci sehrály nezanedbatelnou roli. Jde přitom zejména o normy upravující předpoklady výkonu advokacie jako povolání, požadavky pro odbornou praxi, vzdělání a advokátní zkoušku, samotné pravidla výkonu advokacie, práva a povinnosti advokátů, evidenci advokátů soudy, ve výborech a později v komorách, postavení advokátů, jejich odměňování, disciplinární řízení proti nim i postavení advokátních koncipientů nazývaných i kandidáty advokacie / advokátstva /.
Jak je známo, samotné slovo „advokát“ pochází z latinského advocatus / ad – k, vocare – volat / znamenajícího „přivolán / na pomoc /“. Poprvé se objevuje toto pojmenování v antickém Římě, kde se používalo k označení „přítele znalého práva“, či právního zástupce. V jistém období označovalo osobu, která zastupovala zájmy osob nevhodných samostatně jednat před soudem. Advocatus podporoval stranu sporu nejen svými právními radami ale i svou osobní vážností a autoritou. To ho odlišovalo od řečníka – orator – ktorýna rozdíl od advokátů nezastupoval svobodných občanů, byl jen „mluvčím“ určitých skupin obyvatelstva. Ve sporech vystupovali i cognitores, kteří do nich vstupovali na podporu strany po slavnostním vyřízením formule zastoupeným v přítomnosti protistrany a po poskytnutí garance stranou, že rozhodnutí soudu splní / cautio indicatum solvi /.
V době římského císařství označovalo již slovo advocatus člověka poskytujícího právního rady a zastupujícího jiných před soudem jako své zaměstnání a už ne bezplatně, ale za honorarium. Od těch dob termín „honorář“ označuje čestný dar nebo odměnu za výše, zejména intelektuální, služby právníků či lékařů. Soudní vymahatelným se však stal advokátní honorář až v pozdním principu. Zvláštní odměna advokáta za vyhraný spor se pak nazývala palmarium. Původně bylo přijímání odměny zakázáno / Lex činčil, 204 p.n.l./, později bylo usnesením senátu připuštěno, ovšem s tím, že byla stanovena její nejvyšší výška a zakázána byla dohoda o odměně stanovené podílem na věci vyhrané sporem / Pactum de quota litis /. Zpočátku nebyla vůči zástupcům před soudem vznesen požadavek právnického vzdělání, stalo se tak až později – v 4.stor.n.l. – když advokátem mohl být pouze ten, kdo měl právnické vzdělání. Počet advokátů zapsaných v seznamu – matrice – při jednom soudu byl omezen zákonem / tvořily corpus togatorum /, co se stalo typickým na mnoho dalších století, během kterých počty advokátů byly určovány státem. Advokát nesměl pak bez souhlasu soudu, při kterém byl zapsán opustit jeho obvod. Už ve starém Římě advokátem patřilo zvláštní roucho – bílá tóga a čas jejich přednesu před soudem odmeriavali vodní hodiny – data aqua. Každý hlavní advokát v sporu měl pomocných advokátů – moratores, kteří vystupovali proto, aby si hlavní advokáti mohli dopřát čas na zotavenie5. V poklasickej době byly již advokáti organizováni jako vysokovážená stavovská skupina6. Činnost advokátů byla podrobena dohledu a disciplinárním trestem magistrátů, kteří určovali případně i advokáta straně, jejíž zastupování žádný advokát nechtěl převzít / bez návrhu /.

Jako advokáti před soudy však nesměly být již podle praetorského práva /I.I.§.5.D.3.I./ činné ženy, což údajně způsobilo neslušné chování Carfanie7. Carfania, manželka senátora Licinius Bucciona, totiž drze podávala soudem jménem jiných žádosti a svým „nevhodným vystupováním tak neobvyklým pro toto fórum“ obtěžovala soudy. Jelikož jí navíc chyběla mravnost, rozzlobila magistrátů, kteří byli povinni ochraňovat postavení soudů a pořádek na nich a bylo jim svěřeno právo rozhodovat io tom, zda podání žaloby bude žalobci umožněno zcela, zčásti nebo mu bude dovoleno žaloby podávat pouze v jeho vlastních sporech a ne v záležitostech jiných. Ženám bylo takto zakázáno podávat žádosti ve věcech jiných osob, což zůstalo vyhrazeným už jen mužem. Zákaz zastupování ženami před soudem byl pak Odůvodněním tím, že účast žen jako zástupkyň právních před soudem byla v rozporu se zdrženlivostí, která se u žen předpokládala a žádala. Kromě žen bylo zakázáno před soudem zastupovat i jinak nezpůsobilým a výjimečně nepočestní osobám. Příběh Carfanie popisoval nejen Ulpianus, ale také Juvenal /Juv.2.69/ a Valerius Maximus /Val.Max 8.3.2./. Od těch dob se jméno Carfanie používá jako synonymum bezcharakterní ženy a urážateľky úřadů. Na druhé straně podobného odsouzení se nedostalo jiným ženám vystupujícím před soudem, když Valerius Maximus vzpomíná další dvě, které naopak postupovaly uvážlivě a zdrženlivě a to masa Sentinel a Hortense, z nichž první se tak úspěšně hájila, že přesvědčila i porotu, která ji značnou většinou osvobodila a druhá bojovala v roce 42 pnl. zastupující spolek bohatých žen proti zavedení zvláštní daně, přičemž mluvila výmluvně a konala „důsledně a šťastně“ / podobně ji popisuje Quintilianus i Appianus / 8. Neblahé dědictví skutků Carfanie vyloučilo pak ženy z advokacie na mnoho staletí zcela – na území Slovenska se objevily v postavení kandidátek advokacie a později advokátok, až v druhé štrtine dvacátého století.
Jak vidno, advokacie vznikla jako zvláštní povolání v situaci, kdy hospodářský rozvoj státu vytvořil tak složitá pravidla a právní poměry, že za situace, v níž se znalost právních předpisů stala nezbytnou pro úspěch ve společnosti, nebylo možné a dostačující nadále vyhledávat právní rady a právní pomoc pouze v kruhu rodiny, cechu, obce nebo vlastního stavu. Od těch dob se advokátem nazýval profesionální právní pomocník, který hájil strany před soudem a poskytovak jim právní rady a doporučení.
Ve středověku latina na rozdíl od latiny klasické pojmem advocatus už označovala i úředníky soudních či správnych9. Pojem advocatus se nadále používal i pro označení těch, kteří drželi nad jinými ochrannou ruku a někdy i pro jimi určených náhradníky. Na půdě církve kromě tohoto významu pojmu advocatus, vznikly i dnes už zažité slovní spojení jako advocatus dei a advocatus diaboli, kterými byly populární označování v řízení o prohlášení osoby za svatou, zda blahoslavenou, zástupci tvrdili ve prospěch a neprospěch takového rozhodnutí, tedy ti, kteří měli uvádět vše, co je takové osobě na prospěch a na druhé straně naopak všechno, co takové osobě přitěžuje. Proto se dodnes pojem advocatus diaboli spojuje s tím, kdo vynáší vůči někomu obvinění. Ani církevní soudnictví obecně netajilo, že advokáti zůstávají nezbytnou součástí soudnictví / Graciano dekret /. Poskytovat právní pomoc však nadále nemohly ženy, osoby, které nebyly bezúhonné, exkomunikován a ani duchovní pokud nešlo o zastupování ve prospěch katatolíckej církvi nebo odkázaných osob, zejména vdov nebo sirotků.
Francouzská revoluce a jí vytvořené Ústavodárné shromáždění v roce 1790 rozhodlo o zrušení advokacie, přičemž se vysvětlily tím, že takto se spravedlnost dosáhne rýchlejšie10. Paradoxem bylo, že i sám Maximilien Robespierre / 1758 – 1794 /, vedoucí osobnost Velké francouzské revoluce a později hlavní představitel jakobínské diktatury byl původním povoláním advokátem. V témže Francii se však po čase ukázala nesprávnost tohoto přístupu, začali zde vznikat první advokátní komory a právní normy upravující jejich fungování inspirovaly i další evropské právní řády.