Žárovková konspirace

Žárovková konspirace je název dokumentárního filmu, který jste měli možnost nedávno vidět na RTVS. Hoc název může znít trochu konspirace nebo paranoidně, dokumenty velmi trefně poukazuje na principy dnešního světa, kdy žijeme v době ovládané „ekonomikou růstu“, jenže smyslem tohoto růstu není uspokojení potřeb ale ještě větší růst.

Plánované zastarávání vede k nutkavé potřebě konzumenta nakupovat nové věci dříve, než je třeba. Myšlenka plánovaného zastarávání je zde od 20-tých let minulého století, kdy se začala záměrně zkracovat životnost produktů, abyste si jednoduše opět koupili novou věc. Prvním výrobkem, kde se plánované zastarávání aplikovalo byla žárovka. Dokument hovoří o mezinárodním kartelu výrobců žárovek, kteří se rozhodli postupně záměrně snižovat jejich životnost, aby donutily spotřebitele k častější koupi jejich výrobků. Životnost žárovek takto časem zkrátily z 2500 na 1000 hodin. Stejný osud jako snižování životnosti žárovek čekal například i nylonové silonky.

Během průmyslové revoluce se otevřeně začalo hovořit o tom, že „výrobek, který se nedá opotřebovat je tragédií pro byznys“. Průmyslová výroba pokryla poptávka. Výrobky se staly levnějšími a lidé začali nakupovat ne pro potřebu ale pro zábavu. Po krachu americké burzy v roce 1929 se USA zmítalo v masivní nezaměstnanosti. Lidé neměli zájem o zboží ale o práci. Řešení situace viděli v USA dokonce v návrhu uzákonit plánované zastarávání jako legislativní povinnost, což by vedlo k opětovnému rozhýbání konzumní ekonomiky. Návrh ale nakonec nebyl uveden do praxe.

Následně se myšlenka plánovaného zastarávání transformovala: zastarávání nemělo být spotřebitelem vnuceno, ale spotřebitel se jím měl nechat dobrovolně svést. Výrobky musely vzbuzovat v spotřebiteli touhu koupit si je. Začala éra módy a změny designů, kterou známe dodnes. A aby se nám náhodou nezunovala, bude nám lechtivý pocit koupit si něco „nového“ připomínat marketing. „SVOBODA A ŠTĚSTÍ DÍKY Neomezená SPOTŘEBĚ“ se staly základem konzumní společnosti.

Reklama, plánované zastarávání, půjčky a úvěry jsou hybným motorem dnešní ekonomiky růstu. Nikdo dnes nahlas nemluví o tom, že nekonečný růst přece není možné sladit s konečnou planetou. Serge Latouche v dokumentu přirovnává tuto dnešní vizi udržitelného růstu k „jízdě dnešní společnosti v autě bez řidičáku, co nemůže skončit nijak jinak než nárazem do zdi nebo spadnutím do propasti“.

Plánované zastarávání se nedotklo východního bloku. Vzhledem k neefektivní státní centrální plánování by plánované zastarávání nedávalo žádný smysl. Dodnes není problém vidět funkční například chladničky v východního Německa, či Ruska.

Aktuálně můžete konzum a plánované zastarávání vidět například v inkoustových tiskárnách, kde se funkcí integrovaných počítadel výtisků dosahuje jediný úkol – zastavit funkčnost tiskárny po určitém počtu výtisků. Konzum filozofií časté koupě zařízení z důvodu zastaralých baterií, které nelze vyměnit, nastoupila i firma Apple v iPodech. Po žalobě se soudní proces skončil dohodou stran a Apple zřídil službu výměny baterií.

Plánované zastarávání vytváří enormní množství odpadu, které se vyváží do třetích zemí světa. Mezinárodní právo zakázalo převážení elektronického odpadu. Obchodníci ale toto obcházejí „dovozem zboží z druhé ruky“. Pro srovnání: Názor, že věc, která se poškodí má být vyhozena je pro množství lidí z chudších zemí nemyslitelný, neušlechtilý a vulgární. Na tradici schopnosti věci šetřit existuje v Indii dokonce pojem džugát.

Mezi světem obchodu a životním prostředím nemá existovat propast. Neměli bychom zapomínat na to, že příroda nezná odpad, zná jen živiny. Chování naší společnosti je ale přírodě zcela protichůdné. Dokdy umí trvat tento stav?

Naše společnost chorobně lpí na věcech. Dávají nám pocit sebevědomí a identity.

Kdyby štěstí záviselo od úrovně spotřeby, měli bychom být už úplně šťastný. Spotřebujeme totiž 26-násobně více, než v době Karla Marxe. Opravdu se ale cítíme mnohonásobně šťastnější než tomu bylo v minulosti?

Gándhí řekl: Svět je dostatečně velký na to, aby pokryl potřeby všech, ale vždy bude příliš malý na to, aby mohl uspokojit nenasytnost nemnohých.

Dokument si můžete prohlédnout zde: