Historiografický exkurz

Petr Veliký - Rozmach Ruska v 18. století
Petr Veliký – Rozmach Ruska v 18. století

České dějepisectví ruským dějinám 18. století nikdy nevěnovalo mimořádnou pozornost. Současně však problematiku ruských dějin 18. století nenechávalo zcela stranou. Jednalo se přece o přelomovou epochu v zemi, která svým kulturně civilizačním prostředím dlouhodobě český prostor ovlivňovala. Nebyla sice jedinou zemí, která takto působila, neméně intenzívní byl vliv německého a šíře západoevropského prostoru, ale již samotná skutečnost, že se české prostředí po staletí nacházelo na pomezí východoevropského a západoevropského kulturně civilizačního dění činila z Ruska dějinný faktor, který nemohl být v českém prostředí nereflektován a pomíjen. V následující kapitole jsou uvedeny důvody vzniku raných českých rusistických a v širších souvislostech i slavistických studií o problematice kontinuity a diskontinuity ruských dějin. To, co je v této souvislosti uvedeno, by mohlo zaznít i na tomto místě. Jde o obecněji pojatelnou platnost zájmu českého dějepisectví o ruské prostředí. Již patriarcha české slavistiky Josef Dobrovský (1753–1829) se mimořádně zajímal o ruskou minulost a v nejstarších ruských dějinách hledal zdroje poučení pro pochopení významu všeslovanské vzájemnosti. Moderní české dějepisectví se však zformovalo až o sto let později, a to především zásluhou historika Jaroslava Golla (1846–1929). Až jeho žák Jaroslav Bidlo (1868–1937) se začal systematicky za použití moderních kritických historických metod věnovat i ruským dějinám.

Ruská carevna Kateřina Veliká
Ruská carevna Kateřina Veliká

Jeho prioritním zájmem sice bylo Slovanstvo a jeho v minulosti i současnosti se uskutečňující vzájemnost. Ale Bidlova monografie o ruských dějinách 19. století, byť i se jednalo o útlou z tvorby ruských historiků 19. století čerpající syntetizující brožuru, se stala průlomovou prací v českém obrazu ruské minulosti. Šlo o první česky psanou na historicko-vědeckých zásadách stavěnou knihu o ruské minulosti. Analytické studie k dílčím problémům ruských dějin z pera českých historiků se sice objevily již dříve, např. statě Josefa Kalouska (1838–1915) o ruské občině, ty však nebyly psány kvůli detailnímu poznání ruské minulosti, ale „jen“ pro dokumentování analogií a souvislostí ruské minulosti s českou. V Kalouskově případě pro vysvětlení podstaty a geneze rolnického života v českých dějinách. Jak bylo konstatováno, i když některé sondy do ruské minulosti z pera českých historiků jsou staršího data, ruským historickým prostorem se objektivně při absenci rusofilského i rusofóbního pohledu a z odborného hlediska zabývala až česká moderní historiografie, jejíž skutečně vědecké počátky náležely konci 19. století. Jmenovitě se jednalo o již zmíněného Jaroslava Golla a jeho žáka Jaroslava Bidla. K zevrubnějšímu prezentování ruského 18. století se však propracoval až Bidlův žák Josef Macůrek (1901–1992).

Ruská revoluce a občanská válka
Ruská revoluce a občanská válka

Jeho Dějiny východních Slovanů jsou první skutečně odbornou českou historiografickou prací, ve které je věnována systematická pozornost ruským dějinám 18. století. Jedná se o třísvazkovou práci, jejíž název zřetelně ilustruje, že autorovi nešlo pouze o Rusko, ale o skutečně širší celek – východní Evropu. Byla to ve své době průkopnická práce i z hlediska mezinárodního. Nejenže reflektovala rostoucí požadavek na relevantní odborné informace o zemi, ve které se prováděl socialistický experiment, ale i po metodologické stránce přinášela zásadní novum – začlenění východní Evropy do obecně evropského prostoru. Jako by tím ukončovala jednu etapu nejen v první polovině 20., ale i dříve v 19. století se vinoucí diskuse, zda Rusko vůbec patří do Evropy. Nelze nezmínit, že na těchto, často až emotivních polemikách, měla lví podíl právě ruská historiografie 19. století, která se přes svoji značnou odbornou erudovanost utápěla v obavách, že Rusko je zaostalou zemí, která nemůže vyspělým evropským mocnostem konkurovat, a tudíž Rusko do Evropy nepatří (i když se v různých svých pracích snažila tvrdit opak). Škola Josefa Macůrka byla záležitostí Brna – Masarykovy univerzity a brněnských historických pracovišť Akademie věd (ČSAV). Více však než rusistická tematika se v ní rozvíjela polonistika a balkanistika, řešily historické souvislosti vztahů mezi slovanskými zeměmi. Oproti tomu se česká historická rusistika více rozvíjela v Praze, a to nikoli zásluhou přímé linie školy vinoucí se od zakladatele českých historicko-slavistických studií Jaroslava Bidla, ale školy, na jejímž počátku stál ruský emigrantský historik Alexandr A. Kizevetter (1866–1933). Z této školy prostřednictvím Antonije V. Florovského (1884–1968)10 a Miroslava Suttého (*1920)11 vzešel Milan Švankmajer (1928–2003), autor dvou excelentních monografií o čelných osobnostech Ruska 18. století – carovi Petru I.12 a carevně Kateřině Druhé. Milan Švankmajer byl také vedoucím autorského kolektivu, který se v polovině šedesátých let 20. století pokoušel o nové zpracování ruských dějin z českého pohledu. Zpracování Miroslava Suttého z roku 1965 bylo příliš stručnou a sovětské historiografii poplatnou příručkou, než aby se s ní ta část české historické rusistiky, která se pokusila v ideologicky poněkud uvolněnějších šedesátých letech 20. století rozvinout tradice českého vskutku vědecky kritického pohledu na Rusko odvíjejících se od pojetí ruské minulosti Karla Havlíčka Borovského (1821–1856)15 a Tomáše G. Masaryka (1850– 1937)16 spokojila. Práce autorského kolektivu, která vyšla v předvečer obrodného procesu „pražského jara“ byla vůči sovětskému pojetí značně kritická. To byl také hlavní důvod, proč Milan Švankmajer musel na počátku tzv. normalizace opustit akademické historické pracoviště. Další jeho práce o ruských dějinách se proto mohly objevit až po listopadových událostech roku 1989. Milan Švankmajer se stal vedoucím autorského kolektivu, který zčásti přepracoval, rozšířil a doplnil dějiny Ruska z roku 1967. První vydání těchto nových Dějiny Ruska vyšlo v roce 1995.17 Ačkoli v současnosti již má české dějepisectví velmi cennou příručku Dějiny Ruska v datech, Dějiny Ruska autorského kolektivu vedeného M. Švankmajerem zůstávají nepřekonány.18 Pro úplnost jen podotkněme, že se česká historiografie snažila i v normalizační době předložit vlastní dějiny Ruska. Jednalo se o Dějiny SSSR širokého autorského kolektivu vedeného Karlem Hermanem (*1921) a Josefem Kočím (1922–1986). Ačkoli i v nich lze najít řadu zajímavých historických faktů, jako celek tyto dějiny strádají metodologickou závislostí na oficiálním sovětském pojetí, v řadě příkladů dokonce doslovnými překlady prací sovětských autorů. Ačkoli čeští historičtí rusisté ve své produkci nemlčí, dějiny Ruska v 18. století zůstávají v jejich produkci stranou.20 Mimořádnou výjimkou je dvoudílná práce Františka Stellnera (*1966) Rusko a střední Evropa v 18. století. 21 Obecně však především syntetická díla absentují, byť i se objevují analytické studie k jednotlivým stěžejním problémům ruského 18. století. Příkladem mohou být práce Jiřího Procházky (1951)22 nebo Radomíra Vlčka (1957).23 Tam, kde absentuje domácí historiografická produkce, leccos suplují překlady. Příkladem mohou být česká vydání zahraničních prací o carevně Kateřině Veliké24 nebo Petru Velikém25 či překlad syntetizující práce kontroverzního ruského historika Lva N. Gumiljova (1912–1992) Od Rusi k Rusku.