Elon Musk prohlásil, že v roce 2036 už nebudou peníze důležité. Vysloužil si obvyklou směs posměchu, připomínek jeho nesplněných termínů a tvrzení, že jde o další sci-fi fantazii.
Před lety bych se možná přidal. Pamatuji si, jak jsem kdysi kamarádovi vysvětloval absurditu ocenění Tesly. Firma v té době prodávala jen desítky tisíc automobilů a burza ji oceňovala podobně jako zavedené koncerny. Teslu jsem posuzoval podle tehdejší výroby a zisků. Trh v ní viděl ale opci na proměnu celého odvětví.
Musk se v časových odhadech často zásadně mýlí. Přesto někdy rozpozná směr vývoje dříve než jeho kritici. Proto bych jeho současný výrok neodmítal jen kvůli blízkému roku 2036.
Peníze jsou převoditelným nárokem na vzácné statky. Tržní cena současně přenáší informace a přiděluje omezené zdroje. Když je něčeho méně, než kolik lidé chtějí, získá to ten, kdo zaplatí vyšší cenu. To je základ tržní ekonomiky, tak jak ji vnímáme dnes.
Musk předpokládá, že AI převezme velkou část duševní práce a roboti práci fyzickou. Mezní náklady výroby mnoha statků a služeb se pak mohou přiblížit nule. U digitálních produktů či softwaru tento mechanismus známe velmi dobře: vývoj první kopie stojí miliony, další kopie téměř nic. Robotika by jej pak mohla částečně přenést i do fyzické ekonomiky.
Tím by se rozpadl základní vztah dnešní ekonomiky:
práce – mzda – spotřeba.
Pokud lidská práce přestane být vzácným výrobním faktorem, mzda už nebude přirozeným způsobem distribuce kupní síly. Trh práce se zmenší a společnost bude muset vytvořit jiný mechanismus, kterým lidé získají přístup k produkci autonomního kapitálu. AI může současně snížit transakční a koordinační náklady.
Trh používáme také proto, že žádná instituce nedokáže centrálně zpracovat všechny informace o poptávce, zásobách a výrobních možnostech, to je ta známá neefektivita trhu, kdy do ceny aktiv prostě nelze započíst všechny dostupné informace, protože je všechny neznáme. Jestliže je však algoritmy začnou sledovat a koordinovat v reálném čase, část směny se může přesunout do automatizovaných platforem řízených mimo otevřený trh.
Technologická hojnost ovšem sama nezaručuje dostupnost. Nízké mezní náklady nemusí vést k nízkým cenám, pokud výrobní infrastrukturu, energii, data a roboty ovládne několik firem. Příjmy z lidské práce mohou klesat rychleji než ceny. Výsledkem by byla vysoce koncentrovaná rentiérská ekonomika, nikoliv všeobecný blahobyt.
Vzácnost navíc určitě nezmizí úplně. Přesune se k půdě, energii, výpočetnímu výkonu, surovinám, lidské pozornosti (ano, budeme si připlácet za to, že s námi komunikuje člověk, nikoliv stroj) a samozřejmě politické moci. Reprodukovatelné statky mohou být téměř bezplatné, ale ceny omezených a pozičních statků dále určitě porostou.
Muskův odhad na rok 2036 považuji i já za spíše optimistický. Software se mění rychle, elektrárny, doly, továrny a miliardy robotů podstatně pomaleji. Ještě pomaleji se mění vlastnické vztahy a politické instituce.
Přesto bych se Muskovi tentokrát nesmál. Podstatná otázka zní, kdo bude vlastnit autonomní výrobní kapitál a co nahradí cenu, mzdu a trh při rozdělování jeho produkce.
Pokud bude výroba téměř bezpracná, hlavním ekonomickým problémem se stane distribuce. Konec peněz by byl jen viditelným důsledkem mnohem hlubší změny: trh by po tisíciletích přestal fungovat jako hlavní „operační systém“ společnosti
