rzk-reality.cz

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (velkého senátu)

14. května 2025(*)

ZDROJ 
https://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf;jsessionid=EB333AAA0A4A5117669D6080F57CD61A?text&docid=299492&pageIndex=0&doclang=CS&mode=req&dir&occ=first&part=1&cid=479612&fbclid=IwY2xjawKYRWhleHRuA2FlbQIxMABicmlkETBNeFBiQjNkQVUxNW4yYjcwAR5C5TTIXGZ5SKzBZekeM_72voKrnumCJnIm7jdu8pYYKyAAdfQkUbyegPJK8Q_aem_1xoP0J23oLA9YRfbnSiiAw

„ Přístup k dokumentům – Nařízení Rady (ES) č. 1049/2001 – Dokumenty týkající se textových zpráv, které si vyměnila předsedkyně Komise a generální ředitel farmaceutické společnosti Pfizer – Odepření přístupu – Domněnka pravdivosti vztahující se k prohlášení, že nemá dokumenty v držení – Chybějící věrohodná vysvětlení umožňující určit, proč dokumenty neexistují nebo se v držení nenacházejí – Uchovávání dokumentů – Zásada řádné správy“

Ve věci T‑36/23,

Matina Stevi, s bydlištěm v Bruselu (Belgie),

The New York Times Company, se sídlem v New Yorku, New York (Spojené státy),

zástupci: B. Kloostra a P.-J. Schüller, advokáti,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zástupci: P. Stancanelli, A. Spina a M. Burón Pérez, jako zmocněnci,

žalované,

TRIBUNÁL (velký senát),

ve složení: M. van der Woude, předseda, S. Papasavvas, R. da Silva Passos, J. Svenningsen, L. Truchot, R. Mastroianni, H. Kanninen, J. Schwarcz, P. Nihoul, J. Martín y Pérez de Nanclares, G. Hesse, M. Sampol Pucurull (zpravodaj), M. Stancu, I. Nõmm a K. Kecsmár, soudci,

za soudní kancelář: A. Marghelis, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení, zejména k organizačnímu procesnímu opatření ze dne 11. září 2024 a k odpovědím účastníků řízení došlým soudní kanceláři Tribunálu ve dnech 4 a 7. října 2024,

po jednání konaném dne 15. listopadu 2024,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, Matina Stevi a The New York Times Company domáhají zrušení rozhodnutí Evropské komise C(2022) 8371 final ze dne 15. listopadu 2022 podle článku 4 prováděcích pravidel k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331), týkající se žádosti o přístup ke všem textovým zprávám, které si vyměnila předsedkyně Komise a generální ředitel farmaceutické společnosti Pfizer v období od 1. ledna 2021 do 11. května 2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“).

 Skutečnosti předcházející sporu

2        E-mailem ze dne 11. května 2022 paní Stevi, která je novinářkou zaměstnanou v deníku The New York Times, požádala na základě nařízení č. 1049/2001 Komisi o přístup ke všem textovým zprávám, které si vyměnila předsedkyně Komise a generální ředitel farmaceutické společnosti Pfizer v období od 1. ledna 2021 do 11. května 2022. Tato žádost byla zaevidována dne 12. května 2022 pod značkou GESTDEM 2022/2678 (dále jen „původní žádost“).

3        Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyň neobdržela od Komise žádnou odpověď ve lhůtě stanovené v čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1049/2001, podala dne 28. června 2022 na základě čl. 7 odst. 4 uvedeného nařízení „jménem Matiny Stevi jednající za The New York Times [Company]“ první potvrzující žádost o přístup k dokumentům.

4        Dopisem ze dne 20. července 2022 zaslaným paní Stevi Komise odpověděla na původní žádost a uvedla, že vzhledem k tomu, že nemá v držení dokumenty odpovídající popisu uvedenému v dané žádosti, nemůže této žádosti vyhovět.

5        Dopisem ze dne 9. srpna 2022 podala zástupkyně žalobkyň na základě čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 „jménem [paní] Stevi jednající za The New York Times [Company]“ druhou potvrzující žádost o přístup k dokumentům (dále jen „potvrzující žádost“), kterou Komise zaevidovala téhož dne.

6        E-mailem ze dne 31. srpna 2022 informovala Komise paní Stevi, že potvrzující žádost je stále vyřizována a podle čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 je nezbytné prodloužit lhůtu pro vyřízení žádosti o 15 pracovních dnů, tedy do 21. září 2022.

7        E-mailem ze dne 21. září 2022 informovala Komise paní Stevi, že posuzování potvrzující žádosti bylo ukončeno, ale návrh rozhodnutí musí být ještě schválen její právní službou, přičemž ji ujistila, že jí zašle odpověď co nejdříve.

8        Dne 16. listopadu 2022 zaslala Komise paní Stevi napadené rozhodnutí, v němž jí oznámila, že vzhledem k tomu, že nemá v držení žádný dokument odpovídající popisu uvedenému v původní žádosti, nemůže uvedené žádosti vyhovět.

 Návrhová žádání účastníků řízení

9        Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

10      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K přípustnosti

 K aktivní legitimaci společnosti The New York Times Company

11      V žalobní odpovědi Komise tvrdí, že společnost The New York Times Company nemá aktivní legitimaci. V tomto ohledu uvádí, že původní žádost byla podána výlučně paní Stevi a následné potvrzující žádosti byly podány advokátkou Bondine Kloostra, která prohlásila, že zastupuje „[paní] Stevi jednající za The New York Times [Company]“. Komise dále uvádí, že paní Stevi je jedinou adresátkou napadeného rozhodnutí.

12      Je třeba uvést, že žaloba je přípustná v rozsahu, v němž je podána paní Stevi, což Komise ostatně nezpochybňuje. Podle ustálené judikatury přitom platí, že pokud jde o jedinou žalobu, je-li jeden z žalobců aktivně legitimován, není třeba zkoumat aktivní legitimaci ostatních žalobců (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. června 2011, Comitato „Venezia vuole vivere“ a další v. Komise, C‑71/09 P, C‑73/09 P a C‑76/09 P, EU:C:2011:368, bod 37, a ze dne 11. prosince 2013, Cisco Systems a Messagenet v. Komise, T‑79/12, EU:T:2013:635, bod 40).

13      Vzhledem k tomu, že paní Stevi je aktivně legitimována k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí, je třeba prohlásit projednávanou žalobu za přípustnou, aniž je třeba zkoumat aktivní legitimaci The New York Times Company.

 K přípustnosti důkazů předložených žalobkyněmi poprvé v příloze repliky

14      Replika předložená žalobkyněmi obsahuje v příloze pod čísly R.1 a R.2 přepisy rozhovorů, které paní Stevi vedla odděleně s předsedkyní Komise a s generálním ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer dne 25. dubna 2021 (dále jen „přepisy rozhovorů“).

15      V duplice Komise tvrdí, že žalobkyně neodůvodňují opožděné předložení přepisů rozhovorů, jak vyžaduje čl. 85 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu, takže tyto přepisy jsou nepřípustné. Komise upřesňuje, že tyto důkazy existovaly již ke dni podání žaloby, a mohly tedy být bez obtíží předloženy v její příloze.

16      Článek 85 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že důkazy a důkazní návrhy se předkládají v rámci první výměny spisů účastníků řízení. Podle čl. 85 odst. 2 téhož jednacího řádu mohou účastníci řízení v replice a v duplice předložit nebo navrhnout na podporu své argumentace další důkazy za podmínky, že je toto prodlení odůvodněné.

17      Je třeba poznamenat, že paní Stevi hovořila s předsedkyní Komise a generálním ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer dne 25. dubna 2021, tedy téměř dva roky přede dnem, kdy žalobkyně podaly projednávanou žalobu. Žalobkyně tedy mohly uvedené rozhovory přepsat a předložit jejich přepisy Tribunálu již ve fázi žaloby.

18      Je tedy třeba posoudit, zda v projednávané věci bylo prodlení s předložením přepisů rozhovorů odůvodněno v souladu s čl. 85 odst. 2 jednacího řádu.

19      V tomto ohledu žalobkyně v poznámce pod čarou č. 2 na straně 3 repliky uvádějí, že žaloba omylem připisuje předsedkyni Komise prohlášení učiněná generálním ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer, a aby se předešlo jakékoliv záměně, jsou přepisy rozhovorů předloženy Tribunálu v příloze repliky. Kromě toho v odpovědi na písemnou otázku Tribunálu položenou prostřednictvím organizačního procesního opatření žalobkyně tvrdí, že i když zajisté měly záznamy rozhovorů k dispozici ke dni podání žaloby, přepsaly nicméně uvedené rozhovory, až když předložily repliku, aby rozptýlily veškeré nejasnosti ohledně totožnosti osoby, která dotčená prohlášení učinila.

20      S ohledem na výše uvedené je třeba za okolností projednávané věci dospět k závěru, že opožděné předložení přepisů rozhovorů v příloze repliky je odůvodněné, a že tyto důkazy musí být tudíž prohlášeny za přípustné ve smyslu čl. 85 odst. 2 jednacího řádu.

 K věci samé

21      Na podporu své žaloby žalobkyně uplatňují tři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení čl. 3 písm. a) nařízení č. 1049/2001, jakož i článku 11 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), druhý z porušení čl. 2 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 a třetí z porušení zásady řádné správy.

22      Tribunál má za to, že je třeba se nejprve zabývat třetím žalobním důvodem.

23      V rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně v podstatě zpochybňují legalitu odmítnutí Komise zpřístupnit požadované dokumenty.

24      Na podporu tohoto žalobního důvodu žalobkyně vytýkají Komisi, že porušila zásadu řádné správy tím, že se za účelem odmítnutí vyhovět jejich žádosti o přístup k dokumentům omezila na tvrzení neexistence požadovaných dokumentů, aniž poskytla jakékoli vysvětlení umožňující pochopit, proč požadované dokumenty nemohly být nalezeny. V tomto ohledu žalobkyně uvádějí, že pouhé popření existence požadovaných dokumentů, které Komise provedla v napadeném rozhodnutí, není dostatečné.

25      Konkrétně žalobkyně tvrdí, že článek zveřejněný v The New York Times dne 28. dubna 2021, jakož i rozhovory paní Stevi s předsedkyní Komise a generálním ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer prokazují reálnou existenci požadovaných dokumentů. Vzhledem k tomu, že domněnka pravdivosti, která se váže k prohlášení Komise, že požadované dokumenty nemá v držení, je vyvrácena, přísluší Komisi, aby prokázala, že požadované dokumenty neexistují nebo je nemá v držení tím, že poskytne věrohodná vysvětlení umožňující určit důvody, proč takové dokumenty neexistují nebo se nenachází v jejím držení.

26      Žalobkyně přitom tvrdí, že prohlášení uvedené v napadeném rozhodnutí, podle kterého bylo provedeno „nové důkladné vyhledávání“ požadovaných dokumentů, nijak neumožňuje zjistit, zda se toto vyhledávání týkalo pouze dokumentů zaevidovaných v systému správy záznamů Komise, nebo zda zahrnovalo rovněž vyhledávání dokumentů neevidovaných v uvedeném systému správy. Kromě toho napadené rozhodnutí neupřesňuje, která případná místa ukládání prohledala, neuvádí, zda byly mobilní telefon nebo mobilní telefony předsedkyně Komise předmětem provedeného vyhledávání, a neuvádí ani důvody, proč požadované textové zprávy nebyly nalezeny.

27      Komise s argumenty žalobkyň nesouhlasí.

28      Úvodem Komise v duplice uvádí, že argumentace žalobkyň, podle které byla domněnka pravdivosti, která se váže k jejímu prohlášení, že požadované dokumenty nejsou v jejím držení, vyvrácena, a podle které jí v důsledku toho přísluší poskytnout věrohodná vysvětlení umožňující prokázat, že tyto dokumenty neexistují nebo se v jejím držení nenachází, byla poprvé uplatněna až ve fázi repliky. Komise tvrdí, že se jedná o nový žalobní důvod, jehož opožděné předložení je zakázáno článkem 84 jednacího řádu.

29      V každém případě i za předpokladu, že by tento nový žalobní důvod byl přípustný, má Komise v podstatě za to, že žalobkyně nepředložily žádnou skutečnost, která by mohla zpochybnit domněnku pravdivosti, která se váže k jejímu prohlášení, že se požadované dokumenty nenachází v jejím držení. Komise v tomto ohledu uvádí, že existuje pouze jediná zmínka o výměně zpráv mezi její předsedkyní a generálním ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer, která je uvedena na straně 15 dokumentu předloženého žalobkyněmi v příloze R.2 repliky v prohlášení připisovaném tomuto generálnímu řediteli. Kromě toho podle Komise z uvedeného prohlášení vyplývá pouze to, že textové zprávy, které si vyměnila její předsedkyně s generálním ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer, hrály pouze vedlejší roli v rozhovorech, které mezi nimi proběhly.

30      Mimoto Komise tvrdí, že i za předpokladu, že by prohlášení učiněné generálním ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer postačovalo k vyvrácení domněnky pravdivosti, která se váže k prohlášení, podle kterého nemá požadované dokumenty v držení, Komise stále může poskytnout věrohodná vysvětlení umožňující potvrdit její tvrzení. V tomto ohledu tvrdí, že napadené rozhodnutí poskytuje uvedená vysvětlení, když uvádí, že zaprvé bylo provedeno nové důkladné, ale bohužel neúspěšné vyhledávání, a zadruhé, že textové zprávy by byly evidovány, a tedy nalezeny, pokud by obsahovaly důležité informace dlouhodobé povahy, nebo pokud by informace, které jsou v nich obsaženy, zahrnovaly činnost či přijetí následných opatření ze strany Komise nebo některého z jejích útvarů.

 K námitce nepřípustnosti vznesené Komisí

31      Podle čl. 84 odst. 1 jednacího řádu nelze nové důvody předkládat v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo až v průběhu řízení. Nicméně žalobní důvod nebo argument, který je rozšířením důvodu dříve přímo nebo implicitně uvedeného v žalobě a je s ním těsně spjat, musí být prohlášen za přípustný (viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise, C‑439/11 P, EU:C:2013:513, bod 46 a citovaná judikatura).

32      V projednávaném případě žalobkyně v žalobě hájily tezi, podle které si předsedkyně Komise a generální ředitel farmaceutické společnosti Pfizer vyměnili textové zprávy, a předložily nepřímé důkazy směřující k prokázání existence požadovaných dokumentů. Rovněž vytýkaly Komisi, že neposkytla sebemenší vysvětlení umožňující pochopit důvod, proč se tyto textové zprávy nenacházejí v jejím držení.

33      V tomto ohledu je třeba konstatovat, že právní skutečnosti, o které se opírá třetí žalobní důvod, a sice existence domněnky pravdivosti, která se váže k prohlášení orgánů, a údajný nedostatek důvodů, které by mohly vysvětlit neexistenci požadovaných textových zpráv, již byly uvedeny v žalobě.

34      I když je pravda, že žalobkyně v odpovědi na vyjádření Komise obsažené v žalobní odpovědi zařadily v replice tyto právní skutečnosti do opraveného skutkového rámce, nic to nemění na tom, že argumentace v replice úzce souvisí s argumentací uvedenou v žalobě.

35      Námitka nepřípustnosti vznesená Komisí musí být tudíž zamítnuta.

 K opodstatněnosti žalobního důvodu

–       Úvodní poznámky

36      Je třeba připomenout, jak vyplývá z článku 1 nařízení č. 1049/2001, vykládaného zejména ve světle bodu 4 odůvodnění téhož nařízení, že účelem tohoto nařízení je v co nejvyšší míře posílit právo veřejnosti na přístup k dokumentům v držení orgánů a podle bodu 11 odůvodnění uvedeného nařízení „[v] zásadě by měly být veřejnosti přístupné všechny dokumenty orgánů“.

37      Každé odepření přístupu k dokumentům požadovaným po orgánu Evropské unie může být napadeno soudní cestou. Je tomu tak bez ohledu na důvody uplatněné pro odepření tohoto přístupu. Jakékoliv jiné řešení by unijnímu soudu znemožnilo přezkum opodstatněnosti rozhodnutí o zamítnutí přístupu k dokumentům orgánů, jelikož k tomu, aby se dotyčný orgán vyhnul soudnímu přezkumu, by stačilo, aby tvrdil, že dokument neexistuje. Je tudíž nutno konstatovat, že neexistence dokumentu, k němuž je požadován přístup, nebo okolnost, že tento dokument údajně není v držení dotyčného orgánu, nemají za následek nepoužitelnost zásady transparentnosti a práva na přístup k dokumentům. Dotčenému orgánu naopak přísluší, aby žadateli odpověděl a před soudem případně odůvodnil odmítnutí přístupu z tohoto důvodu (viz rozsudek ze dne 20. září 2019, Dehousse v. Soudní dvůr Evropské unie, T‑433/17, EU:T:2019:632, bod 35 a citovaná judikatura).

38      Kromě toho výkon práva na přístup každé zúčastněné osoby nutně předpokládá, že požadované dokumenty existují a jsou v držení dotyčného orgánu, i když se nelze dovolávat práva na přístup k dokumentům s cílem uložit orgánu povinnost vytvořit dokument, který neexistuje. Navíc je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že pokud orgán v rámci žádosti o přístup tvrdí, že dokument neexistuje, má se za to, že tento dokument neexistuje v souladu s domněnkou pravdivosti, která se k tomuto prohlášení váže (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. září 2019, Dehousse v. Soudní dvůr Evropské unie, T‑433/17, EU:T:2019:632, bod 36 a citovaná judikatura; ze dne 24. března 2021, BK v. EASO, T‑277/19, nezveřejněný, EU:T:2021:161, bod 60 a citovaná judikatura, a ze dne 15. března 2023, Basaglia v. Komise, T‑597/21, nezveřejněný, EU:T:2023:133, bod 25 a citovaná judikatura).

39      Taková domněnka však může být vyvrácena všemi prostředky na základě relevantních a shodujících se indicií předložených žadatelem o přístup. Tuto domněnku je třeba obdobně použít v případě, kdy orgán uvádí, že nemá požadované dokumenty v držení (viz rozsudek ze dne 20. září 2019, Dehousse v. Soudní dvůr Evropské unie, T‑433/17, EU:T:2019:632, bod 37 a citovaná judikatura).

40      Je-li tato domněnka vyvrácena a Komise se jí již nemůže dovolávat, přísluší jí prokázat neexistenci nebo nedržení požadovaných dokumentů poskytnutím věrohodných vysvětlení umožňujících určit důvody, proč tyto dokumenty neexistují nebo se nenachází v jejím držení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2019, Dehousse v. Soudní dvůr Evropské unie, T‑433/17, EU:T:2019:632, bod 49 a citovaná judikatura).

41      Kromě toho právo na přístup k dokumentům vyžaduje, aby orgány učinily vše nezbytné k usnadnění účinného výkonu tohoto práva. Takovýto výkon práva předpokládá, že dotyčné orgány musí, v co nejširším rozsahu a předvídatelným, nikoliv svévolným způsobem zpracovávat a uchovávat dokumentaci týkající se jejich činností (viz rozsudek ze dne 20. září 2019, Dehousse v. Soudní dvůr Evropské unie, T‑433/17, EU:T:2019:632, bod 38 a citovaná judikatura).

–       K vyvrácení domněnky o neexistenci

42      V projednávaném případě Komise v napadeném rozhodnutí uvedla, že vzhledem k tomu, že nemá v držení žádný dokument odpovídající popisu uvedenému v žádosti o přístup k dokumentům, nemůže uvedené žádosti vyhovět.

43      Je však třeba zdůraznit, že z vysvětlení poskytnutých Komisí v odpovědi na otázku, kterou jí Tribunál položil v rámci organizačního procesního opatření, vyplývá, že „nezpochybňo[vala], že si předsedkyně Komise a generální [ředitel] [farmaceutické společnosti ] Pfizer v průběhu jejich kontaktů během prvních měsíců roku 2021 vyměnili textové zprávy“, a dokonce tvrdila, že „tuto skutečnost nikdy [nepopírala]“.

44      Na jednání Komise ani nepotvrdila, ani nevyvrátila existenci této výměny textových zpráv v minulosti a nemohla, než předpokládat, že k této výměně mohlo dojít. V tomto ohledu Komise tvrdila, že neví, zda požadované dokumenty skutečně existovaly, neboť je nemá v držení. Kromě toho Komise rovněž uvedla, že vzhledem k tomu, že její předsedkyně a generální ředitel farmaceutické společnosti Pfizer měli náročný pracovní program a schůzky obvykle plánovali jejich sekretariáty, asistenti nebo spolupracovníci, a jelikož tento způsob nebyl v konkrétním kontextu pandemie covidu-19 možný, vyměňovali si textové zprávy za účelem organizace a plánování ústních jednání.

45      Za těchto okolností je třeba konstatovat, že odpovědi Komise jsou založeny buď na domněnkách, nebo měnících se či nepřesných informacích.

46      Nic to však nemění na tom, že Komise navzdory těmto nepřesnostem tvrdí, že požadované dokumenty nemá, takže je na žalobkyních, aby předložily relevantní a shodující se nepřímé důkazy umožňující vyvrátit domněnku, že tyto dokumenty se nenachází v jejím držení, v souladu s judikaturou citovanou v bodech 38 a 39 výše.

47      V tomto ohledu se výrazy „mít“ nebo „mít v držení“ nemohou omezovat na vlastnictví nebo držení dokumentů orgánem v okamžiku, kdy odpovídá na potvrzující žádost, jelikož výkon práva na přístup k dokumentu by se stal bezpředmětným, pokud by se dotyčný orgán mohl za účelem vyhnutí se svým povinnostem omezit na tvrzení, že požadované dokumenty nemohly být nalezeny.

48      V projednávaném případě je tedy třeba ověřit, zda žalobkyně předložily relevantní a shodující se nepřímé důkazy prokazující, že Komise měla v daném okamžiku požadované textové zprávy v držení, což s ohledem na tvrzení Komise znamená ověřit, zda takové dokumenty mohly existovat.

49      V tomto ohledu žalobkyně zaprvé uvádějí, že existence požadovaných dokumentů vyšla najevo prostřednictvím článku zveřejněného v The New York Times dne 28. dubna 2021, který byl vypracován na základě rozhovorů, které vedla paní Stevi s předsedkyní Komise a generálním ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer.

50      Z výše uvedeného novinového článku zejména vyplývá, že „po dobu jednoho měsíce si [předsedkyně Komise] vyměňovala textové zprávy a vedla telefonické hovory s generálním ředitelem [farmaceutické společnosti ]Pfizer“.

51      Kromě toho z uvedeného novinového článku rovněž vyplývá, že „[předsedkyně Komise] a [generální ředitel farmaceutické společnosti Pfizer] byli nejprve v kontaktu v lednu [2021], když generální ředitel farmaceutické společnosti [Pfizer] musel vysvětlit, proč jeho podnik musel dočasně přerušit dodávky očkovacích látek [v Unii], když modernizoval svá výrobní zařízení v Belgii“. Tento novinový článek navíc upřesňuje, že „[z]atímco práce na zlepšení belgické továrny probíhaly relativně snadno, diskuse mezi [předsedkyní Komise] a [generálním ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer] pokračovali, jak o tom oba informovali při rozhovorech, které poskytli [deníku] The New York Times“. Z téhož novinového článku mimoto vyplývá, že „[t]yto telefonáty vedly k řadě dohod mezi Unií a [farmaceutickými podniky Pfizer a BioNTech]“. Konečně z výše uvedeného novinového článku rovněž vyplývá, že generální ředitel farmaceutické společnosti Pfizer prohlásil, že „navázal kontakty s [předsedkyní Komise]“.

52      Zadruhé se žalobkyně domnívají, že existence požadovaných dokumentů je rovněž potvrzena rozhovory, které vedla paní Stevi s předsedkyní Komise a generálním ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer.

53      V tomto ohledu vyplývá zejména z přepisu rozhovoru, který měla paní Stevi s generálním ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer, že posledně uvedený prohlásil, že „[v] důsledku těžkostí […] začali [předsedkyně Komise a on] stále častěji [spolu]pracovat“, že „mu [předsedkyně Komise] zaslala své telefonní [číslo]“, že si „[mohli] promluvit, pokud [Komise] měla otázky“, a „že si vyměňovali textové zprávy, [pokud bylo] třeba něco prodiskutovat“. Kromě toho generální ředitel farmaceutické společnosti Pfizer uvedl, že „[s]kutečnost, že [byli […] dosažitelní [a že se s ním předsedkyně Komise] mohla spojit, znamenala pro [předsedkyni Komise] značnou pomoc a [že měla možnost] [ho] se svými žádostmi opětovně kontaktovat“. Konečně generální ředitel farmaceutické společnosti Pfizer prohlásil, že „to, co se v případě [předsedkyně Komise] velmi lišilo, bylo, že si vybudovali hlubokou důvěru, díky níž mohli podrobně diskutovat“.

54      Kromě toho z rozhovoru, který měla paní Stevi s předsedkyní Komise, vyplývá, že předsedkyně Komise v odpovědi na otázku paní Stevi, zda v tomto období došlo k „telefonnímu hovoru […] nebo e-mailu, který by [jí] zůstal v paměti jako obrat ve způsobu, jakým řešila situaci“, předsedkyně Komise zmínila existenci kontaktů s generálním ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer, jehož „osobní reakci“ ocenila.

55      Zatřetí mají žalobkyně za to, že zvláštní zpráva Evropského účetního dvora o nákupu očkovacích látek Unií v souvislosti s pandemií covidu-19 potvrzuje neformální proces vyjednávání, který proběhl při vyjednávání smluv o očkovacích látkách v souvislosti s pandemií covidu-19, jak jej popsala předsedkyně Komise a generální ředitel farmaceutické společnosti Pfizer při rozhovorech s paní Stevi. V tomto ohledu žalobkyně uvádějí, že Účetní dvůr posoudil vyjednávání uvedených smluv a konstatoval, že Komise neposkytla žádnou informaci o předběžných jednáních ohledně výše uvedených smluv, jako je harmonogram jednání, zápisy z diskusí a podrobnosti dohodnutých podmínek.

56      Z výše uvedené zprávy zejména vyplývá, že „[v] březnu 2021 vedla předsedkyně Komise předběžná jednání, jejichž předmětem byla smlouva se společností Pfizer/BioNTech“. Kromě toho Účetní dvůr ve své zprávě uvádí, že „neobdržel žádné informace o předběžných jednáních o nejdůležitější smlouvě [Unie]“.

57      V projednávané věci ze všech těchto nepřímých důkazů vyplývá, že žalobkyně předložily relevantní a shodující se důkazy, které popisují existenci komunikace, zejména textových zpráv, mezi předsedkyní Komise a generálním ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer v rámci nákupu očkovacích látek Komisí od uvedeného podniku v kontextu pandemie covidu-19.

58      Z výše uvedeného vyplývá, že se žalobkyním podařilo vyvrátit domněnku o neexistenci, a v důsledku toho, jak vyplývá z bodu 48 výše, i domněnku o nedržení požadovaných dokumentů.

–       K vysvětlením poskytnutým Komisí

59      Je třeba připomenout, že účinný výkon práva na přístup k dokumentům, které vyplývá z požadavku transparentnosti, předpokládá, že dotyčné orgány v co nejširším rozsahu a předvídatelným, nikoliv svévolným způsobem zpracovávají a uchovávají dokumentaci týkající se jejich činností. Jinými slovy, z práva na přístup k dokumentům v držení dotyčného orgánu vyplývá, že tento orgán má povinnost zajistit rovněž jejich dlouhodobé uchovávání, která je spojena s povinností řádné správy zakotvené v článku 41 Listiny, aniž jsou samozřejmě dotčeny další použitelné právní podmínky, jako jsou podmínky týkající se ochrany údajů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2019, Dehousse v. Soudní dvůr Evropské unie, T‑433/17, EU:T:2019:632, bod 47 a citovaná judikatura). Stejně tak povinnost řádné péče, která je inherentní zásadě řádné správy a vyžaduje, aby správa Unie jednala ve vztazích s veřejností s péčí a opatrností, znamená, že uvedená správa provádí vyhledávání dokumentů, k nimž je požadován přístup, s veškerou možnou péčí, aby rozptýlila existující pochybnosti a vyjasnila situaci (obdobně viz rozsudek ze dne 4. dubna 2017, Veřejný ochránce práv v. Staelen, C‑337/15 P, EU:C:2017:256, body 34 a 114).

60      Proto, jak vyplývá z bodu 40 výše, pokud se Komise již nemůže dovolávat domněnky pravdivosti, která se váže k jejímu prohlášení, že požadované dokumenty nemá v držení, je podle zásady transparentnosti a povinnosti řádné péče, které jsou základem práva na přístup k dokumentům a implikují, že správa Unie jedná s péčí a opatrností, povinna poskytnout věrohodná vysvětlení umožňující žadateli o přístup, jakož i Tribunálu pochopit, proč požadované dokumenty nemohly být nalezeny.

61      V projednávané věci z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise uvedla, že navzdory dalšímu důkladnému vyhledávání se požadované dokumenty nenachází v jejím držení. V tomto ohledu konstatovala, že nařízení č. 1049/2001 se nelze dovolávat za účelem uložení povinnosti orgánu vytvořit dokument, který neexistuje. Kromě toho Komise zmínila čl. 3 písm. a) uvedeného nařízení, který definuje pojem „dokument“ ve smyslu tohoto nařízení, jakož i čl. 7 odst. 1 rozhodnutí Komise (EU) 2021/2121 ze dne 6. července 2020 o správě záznamů a archivech (Úř. věst. 2021, L 430, s. 30), z něhož vyplývá, že „[d]okumenty [Komise] musí být evidovány, jestliže obsahují důležité informace dlouhodobé povahy nebo mohou vést k zahájení činnosti nebo přijetí následných opatření Komisí nebo některým jejím útvarem“. Komise uvedla, že textové zprávy by byly evidovány, kdyby splnily kritéria stanovená v čl. 7 odst. 1 rozhodnutí 2021/2121. Uvedla, že nebylo možné identifikovat žádný dokument spadající do působnosti žádosti o přístup k dokumentům. Komise proto dospěla k závěru, že vzhledem k tomu, že nemá v držení žádný dokument odpovídající žádosti o přístup, nemůže požadované dokumenty zpřístupnit.

62      Zaprvé se Komise v napadeném rozhodnutí omezila na uvedení, že navzdory dalšímu důkladnému vyhledávání nemohla identifikovat žádný dokument, na který se vztahuje žádost o přístup k dokumentům, aniž upřesnila rozsah nebo způsoby tohoto vyhledávání. V napadeném rozhodnutí totiž neupřesnila způsoby vyhledávání, které byly provedeny, ani případná místa uchovávání dokumentů, do kterých mělo být nahlíženo.

63      V odpovědi na písemnou otázku položenou Tribunálem Komise uvedla, že prohlášení obsažené v napadeném rozhodnutí, podle kterého provedla „nové důkladné vyhledávání“, znamenalo, že provedla další vyhledávání nad rámec toho, které provedla v návaznosti na původní žádost. Kromě toho uvedla, že vyhledávání bylo nejprve provedeno ve spisech týkajících se sjednávání smluv o nákupu očkovacích látek v souvislosti s pandemií covidu-19, ale vzhledem k tomu, že toto vyhledávání nepřineslo výsledky, její generální sekretariát kontaktoval kabinet její předsedkyně. Tento kabinet nejprve ověřil, zda byly zaprvé požadované dokumenty zaevidovány v nějakém relevantním spisu, a zadruhé, zda takové dokumenty mohou případně existovat mimo systém správy záznamů Komise.

64      Kromě toho Komise v příloze k duplice předložila prohlášení vedoucího kabinetu její předsedkyně, v němž bylo uvedeno, že „kabinet [předsedkyně] nedisponuje žádným dokumentem spadajícím do působnosti žádosti žalobkyň o přístup“.

65      V tomto ohledu je třeba uvést, že Komise na jednání uvedla, že není schopna upřesnit, jaká místa uchovávání dokumentů byla prozkoumána kabinetem její předsedkyně. Kromě toho Komise neposkytla žádný údaj o místech, která byla prohledána mimo systém správy záznamů. Konečně Komise neupřesnila, zda kabinet její předsedkyně v mobilním telefonu nebo mobilních telefonech, které mu byly dány k dispozici, vyhledal požadované dokumenty, nebo zda byly tyto dokumenty zohledněny při vyhledávání provedeném v návaznosti na původní žádost a potvrzující žádost.

66      Když byla Komise k tomuto bodu dotázána na jednání, tvrdila, že není schopna předložit nové důkazy o provedeném vyhledávání, ani upřesnit, jakým způsobem bylo toto vyhledávání provedeno a zda byla předsedkyně Komise dotázána na existenci požadovaných dokumentů.

67      Komise však tvrdí, že způsob vyhledávání požadovaných dokumentů nemá žádný vliv na otázku, zda má tyto dokumenty v držení, či nikoli. Nicméně při neexistenci přesného vysvětlení způsobu, jakým byly požadované dokumenty vyhledávány, dotyčný orgán neplní povinnost poskytnout věrohodná vysvětlení toho, že nemá v držení dokumenty, které v minulosti existovaly (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. října 2020, Dehousse v. Soudní dvůr Evropské unie, T‑857/19, nezveřejněný, EU:T:2020:513, bod 97).

68      Proto vysvětlení předložená Komisí jak v napadeném rozhodnutí, tak v rámci tohoto řízení k vyhledávání provedeném za účelem nalezení požadovaných dokumentů, nepostačují k věrohodnému vysvětlení důvodů, proč tyto dokumenty nemohly být nalezeny.

69      Zadruhé Komise v napadeném rozhodnutí konstatuje, že nařízení č. 1049/2001 se nelze dovolávat s cílem uložit orgánu povinnost vytvořit dokument, který neexistuje, čímž naznačuje možnost, že tyto dokumenty neexistují nebo již neexistují, avšak neupřesňuje důvody takové neexistence.

70      V odpovědi na písemnou otázku Tribunálu Komise uvedla, pokud jde o textové zprávy, že tento druh komunikace na rozdíl od e-mailů zasílaných v rámci Komise, nebyl po uplynutí přiměřené doby automaticky odstraněn, ale že je dotčená osoba mohla odstranit manuálně. Komise však neuvedla, zda byly požadované textové zprávy odstraněny, či nikoli.

71      Kromě toho v odpovědi na další písemnou otázku, kterou jí Tribunál položil, Komise uvedla, že mobilní telefony jejích členů jsou po přiměřené době užívání povinně obměňovány z bezpečnostních důvodů. Komise však nepotvrdila, zda mobilní telefon nebo mobilní telefony poskytnuté její předsedkyni byly od podání žádosti o přístup k dokumentům obměněny, nebo zda byly obměněny v období mezi vyhledáváním provedeným na základě původní žádosti a potvrzující žádosti. Na dotaz položený k tomuto bodu na jednání Komise tvrdila, že se domnívá, že mobilní telefon její předsedkyně byl od podání původní žádosti nahrazen jiným, jelikož se jednalo o závazné pravidlo vedené bezpečnostními důvody. Kromě toho uvedla, že předpokládá, že mobilní telefon, který má v současné době k dispozici její předsedkyně, není stejný jako mobilní telefon, který měla tato předsedkyně k dispozici v dubnu 2021, ale že nemůže potvrdit, zda obsah tohoto nového mobilního telefonu odpovídá obsahu starého mobilního telefonu, či nikoli.

72      Není tedy možné s jistotou zjistit, zda zaprvé požadované textové zprávy stále existují nebo zda byly odstraněny a zda k takovému odstranění případně došlo dobrovolně nebo automaticky, a zadruhé, zda mobilní telefon nebo telefony předsedkyně Komise byly obměněny, a v tomto případě, co se s těmito přístroji stalo, nebo zda byly předmětem vyhledávání provedeného v návaznosti na původní žádost a potvrzující žádost.

73      Za těchto okolností nelze vysvětlení Komise, která jsou založena na domněnkách, považovat za věrohodná.

74      Zatřetí napadené rozhodnutí odkazuje na čl. 7 odst. 1 rozhodnutí 2021/2121, po němž následuje konstatování, že „textové zprávy by byly evidovány, jestliže by obsahovaly důležité informace dlouhodobé povahy nebo mohly vést k zahájení činnosti nebo přijetí následných opatření Komisí nebo některým jejím útvarem v souladu s jejími pravidly pro evidenci dokumentů“.

75      Je třeba uvést, že napadené rozhodnutí výslovně neupřesňuje, zda se požadované dokumenty nenachází v držení Komise, protože nebyly evidovány v jejím systému správy záznamů. Kromě toho jednoznačně neuvádí ani to, zda požadované dokumenty nebyly evidovány, neboť byly krátkodobé a nedůležité a nepotřebovaly přijetí následných opatření Komisí nebo některým jejím útvarem.

76      Až ve svých písemnostech a na jednání Komise uvedla, že požadované textové zprávy neobsahovaly důležité informace dlouhodobé povahy, či informace, které by vyžadovaly přijetí následných opatření Komisí nebo některým jejím útvarem, což vysvětluje, že při vyhledávání provedeném v návaznosti na původní žádost a potvrzující žádost nebyla identifikována žádná textová zpráva, na kterou se vztahuje žádost o přístup k dokumentům podaná paní Stevi.

77      Komise tvrdí, že je fakticky nemožné evidovat a uchovávat všechny dokumenty, které vypracovává a obdrží, a to s ohledem na velký počet digitálních souborů, které jsou generovány jejími každodenními činnostmi, a tudíž jsou v souladu s vnitřní politikou správy záznamů evidovány a uchovávány pouze dokumenty, které obsahují důležité informace dlouhodobé povahy nebo vyžadují přijetí následných opatření.

78      V tomto ohledu Komise na podporu své argumentace na jednání uvedla, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. listopadu 2024, Kargins v. Komise (T‑110/23, nezveřejněný, EU:T:2024:805), Tribunál uvedl, že i když účinný výkon práva na přístup k dokumentům předpokládá, že dotyčné orgány v co nejširším rozsahu a předvídatelným, nikoliv svévolným způsobem uchovávají dokumentaci týkající se jejich činností, jejich interní komunikace a návrhy týkající se takového dokumentu, jako je dopis, nemohou mít samy o sobě význam nebo mimořádnou povahu, které by odůvodňovaly jejich evidenci a uchovávání.

79      Je třeba připomenout, jak vyplývá z bodu 41 výše, že účinný výkon práva na přístup k dokumentům předpokládá, že dotyčné orgány v co nejširším rozsahu a předvídatelným, nikoliv svévolným způsobem zpracovávají a uchovávají dokumentaci týkající se jejich činností. Orgány nemohou právo na přístup k dokumentům, které mají v držení, zbavit veškeré podstaty tím, že by neevidovaly dokumentaci týkající se jejich činností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. září 2024, Herbert Smith Freehills v. Komise, T‑570/22, nezveřejněný, EU:T:2024:644, bod 76).

80      Kromě toho se skutkové okolnosti projednávané věci liší od skutkových okolností věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. listopadu 2024, Kargins v. Komise (T‑110/23, nezveřejněný, EU:T:2024:805). Zaprvé se žalobkyni ve výše uvedené věci na rozdíl od žalobkyň v projednávané věci nepodařilo vyvrátit domněnku o neexistenci požadovaných dokumentů (viz bod 57 výše).

81      Zadruhé Komise v projednávané věci neuvedla důvod, proč dospěla k závěru, že textové zprávy, které si vyměnila její předsedkyně a generální ředitel farmaceutické společnosti Pfizer v souvislosti s nákupem očkovacích látek tímto orgánem v rámci pandemie covidu-19, nebyly považovány za obsahující důležité informace dlouhodobé povahy nebo informace, které vyžadují přijetí následných opatření Komisí nebo některým jejím útvarem ohledně oblasti týkající se politik, činností a rozhodnutí spadajících do její pravomoci.

82      V každém případě i za předpokladu, že by takové zprávy neobsahovaly důležité informace dlouhodobé povahy nebo informace, které by vyžadovaly přijetí následných opatření Komisí nebo některým jejím útvarem, jež by odůvodňovaly jejich evidenci, a tedy jejich uchovávání, měla Komise nicméně poskytnout věrohodná vysvětlení umožňující dospět k tomuto závěru.

83      K tomuto poslednímu bodu je přitom zaprvé třeba konstatovat, že se Komise nemůže, aby prokázala, že uvedené dokumenty neměla v držení, bez dalšího vysvětlení uvést pouze to, že požadované dokumenty nebyly evidovány v jejím systému správy záznamů. Dále, jak vyplývá z bodů 62 až 73 výše, vysvětlení Komise ohledně toho, co se stalo s dokumenty, které existovaly nebo měly existovat v minulosti, jsou založena na domněnkách nebo nepřesných tvrzeních, a nemohou být tedy považována za věrohodná.

–       Závěry

84      Je tedy třeba konstatovat, že Komise neposkytla v napadeném rozhodnutí žádné věrohodné vysvětlení umožňující pochopit důvod, proč nemohla nalézt požadované dokumenty. Vysvětlení uvedená Komisí v odpovědi na otázky položené v rámci organizačního procesního opatření a zopakovaná na jednání, i za předpokladu, že jsou relevantní pro posouzení legality napadeného rozhodnutí, rovněž nesplňují požadavky, jelikož neumožňují zjistit, co se konkrétně stalo s požadovanými dokumenty.

85      Vzhledem k tomu, že domněnka o neexistenci požadovaných dokumentů byla vyvrácena, měla Komise, jak vyplývá z bodu 40 výše, poskytnout věrohodné vysvětlení umožňující pochopit důvod, proč nemohla nalézt požadované dokumenty, o nichž se mělo za to, že v minulosti existovaly, ale ke dni podání žádosti o přístup k dokumentům již neexistovaly, nebo přinejmenším nemohly být nalezeny. Jak přitom vyplývá z předchozího přezkumu, Komise v podstatě pouze uvedla, že požadované dokumenty nemá v držení. Za těchto podmínek je třeba dospět k závěru, že Komise nesplnila povinnosti, které má při vyřizování žádosti o přístup k dokumentům, jak byly připomenuty v bodě 59 výše, a porušila tím zásadu řádné správy stanovenou v článku 41 Listiny.

86      V důsledku toho musí být třetímu žalobnímu důvodu vyhověno a napadené rozhodnutí zrušeno, aniž je třeba rozhodovat o ostatních žalobních důvodech nebo o návrhu na provedení důkazů, který podaly žalobkyně.

 K nákladům řízení

87      Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovaly náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (velký senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Evropské komise C(2022) 8371 final ze dne 15. listopadu 2022 podle článku 4 prováděcích pravidel k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise se zrušuje

2)      Evropské komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 14. května 2025

Podpisy