rzk-reality.cz

DIPLOMAT (profesionální) – osoba, která se věnovala diplomatické činnosti a soustavně prošla řadou hierarchických úrovní diplomatické služby. Postupné dosažení tohoto nejvyššího počtu míst se nazývá diplomatická kariéra. Profesionální diplomaté se proto někdy nazývají „kariérními diplomaty“ nebo „kariérními diplomaty“ (Diplomate de carrière).

Práce v oblasti zahraničních věcí je spojena s nejvyššími státními zájmy a důležitými státními tajemstvími. S ohledem na to může být svěřena pouze osobám, které vštípí absolutní důvěru, jejíž majetek, třída nebo stranická příslušnost předpokládá bezpodmínečnou oddanost tomuto režimu. Kromě různorodých teoretických znalostí vyžaduje navíc mnoho zkušeností, speciálních dovedností a odborných kvalifikací získaných pouze v důsledku dlouhodobé praxe. Pro vytvoření spolehlivého a kvalifikovaného diplomatického personálu v každém státě proto existují zvláštní ustanovení a pravidla upravující výběr zaměstnanců pro zahraniční vztahy a jejich postup z nejnižších na nejvyšší pozice.

Nábor. Diplomatická služba, ve větší míře než velící místa v armádě nebo v civilní správě, byla v monarchistických státech výsadou šlechty šlechty. Zvláštní privilegované vzdělávací instituce (například Tsarskoye Selo Lyceum, Page Corps, právnická škola v carském Rusku) vyškolený personál pro budoucí diplomaty. Aristokracie si toto privilegium v ​​kapitalistických státech do značné míry zachovala. Kapitalistické vlády při prosazování svých diplomatů z kruhů velké buržoazie ochotně využívají služeb dobře narozené šlechty kvůli svému světskému lesku a mezinárodním vztahům, prestiži významných titulů a podpůrnému postoji k nim u soudů panovníků. Tak například v předvečer druhé světové války, francouzský diplomatický personál počítal významné procento lidí aristokratického původu. To bylo ve větší míře pozorováno v Anglii, Itálii a Německu.

Diplomatická kariéra v moderním buržoazním státě je nominálně otevřená všem. Ve skutečnosti je k dispozici pouze těm, kteří patří do privilegovaných tříd. Především ti, kteří chtějí vstoupit do diplomatické služby, musí mít značné osobní prostředky. Bez těchto prostředků nemůžete získat vysokoškolské vzdělání (zejména v drahých vzdělávacích institucích, jako jsou například univerzity v Oxfordu a Cambridge – v Anglii, nebo škola vyšších politických věd ve Francii, kde jsou diplomatičtí pracovníci většinou přijímáni), připravovat se na náročné soutěže, žít několik let cizích jazyků. Kromě toho jsou v řadě zemí nižší diplomatické funkce buď nedostatečně placené, nebo vůbec neplacené. Takže V poslední době, v Anglii, kandidáti, kteří obstáli v soutěži před konečným přijetím do státu, absolvovali dvouletou zkušební dobu bez platu. Do roku 1920 byli povinni předložit osvědčení o přítomnosti osobního příjmu ve výši nejméně 400 p. Čl. za rok.

Další vážnou překážkou demokratizace diplomatické služby je systém povolení ke vstupu do soutěžních testů. Povolení vydává agentura pro zahraniční věci nebo státní komise (v Anglii zahrnuje výběrová komise kromě úředníků z Ministerstva zahraničních věcí také zástupce komisí státních služeb, armády a námořnictva a poslanců z různých frakcí). Obvykle je uděleno povolení mladým lidem ve věku 21–25 let, kteří patří k „slušným“ rodinám a předkládají doporučení vlivných osob. Hlavní roli hraje patronát, který se projevuje v soutěžích. Tyto soutěže jsou velmi obtížné. Například v Německu se jednalo o sérii zkoušek, rozptýlených s dlouholetou zkušební praxí, a teprve poté získal kandidát titul attache. Zpravidla

V některých státech (Anglie) je diplomatická služba ostře oddělena od konzulárního úřadu. Osoby zapsané na konzulárních úřadech, pouze ve výjimečných případech, mohou následně obdržet diplomatické posty, bez ohledu na to, jaké schopnosti projevily. Ve Francii existují dvě soutěže: „velká“ (velmi obtížná) pro přijetí do diplomatické služby a „malá“ (usnadnění) pro přijetí do konzulární služby. V USA zastupuje ministerstvo zahraničí především jednotlivci nominovaní vrcholovými monopolistickými organizacemi, bankovnictvím a kruhy akciového trhu.

Oficiální propagace diplomatických pracovníků. Při zápisu do služby obdrží diplomatický pracovník obvykle titul atašé (nebo třetí sekretářka, kde je zrušen název příloh). Vnitřní předpisy oddělení upravují jeho další periodické (s intervaly několika let) zvýšení hodnosti, jakož i zvýšení platu. Řady vedle příloh jsou postupně: třetí, druhý a první tajemník, poradce mise a velvyslanectví, vyslanec (v některých zemích 2. a 1. třídy) a konečně velvyslanec. Propagaci představuje zvláštní odborová komise, která má právo urychlit nebo zpomalit v určitých mezích rozvoj diplomatických pracovníků. Ve stejném pořadí je předkládání ocenění a objednávek. Disciplinární komise posuzuje přestupky diplomatických pracovníků a ukládá jim přiměřené sankce až do dočasného propuštění a propuštění, které pak sankcionuje příslušný orgán. V kapitalistických zemích požívají zaměstnanci oddělení vnějších vztahů, stejně jako všichni vládní úředníci, privilegovaný statut, který chrání jejich práva na povýšení, odměny, důchody a umožňuje jim být propuštěni pouze v přesně vymezených případech. Tento statut také stanoví věkovou hranici služby (obvykle 60-65 let). V některých případech činí zvláštní usnesení výjimku z obecného pravidla. V opačném případě úředník opustí službu s důchodem odpovídajícím titulu, v němž našel rezignaci. autorizován příslušným orgánem. V kapitalistických zemích požívají zaměstnanci oddělení vnějších vztahů, stejně jako všichni vládní úředníci, privilegovaný statut, který chrání jejich práva na povýšení, odměny, důchody a umožňuje jim být propuštěni pouze v přesně vymezených případech. Tento statut také stanoví věkovou hranici služby (obvykle 60-65 let). V některých případech činí zvláštní usnesení výjimku z obecného pravidla. V opačném případě úředník opustí službu s důchodem odpovídajícím titulu, v němž našel rezignaci. autorizován příslušným orgánem. V kapitalistických zemích požívají zaměstnanci oddělení vnějších vztahů, stejně jako všichni vládní úředníci, privilegovaný statut, který chrání jejich práva na povýšení, odměny, důchody a umožňuje jim být propuštěni pouze v přesně vymezených případech. Tento statut také stanoví věkovou hranici služby (obvykle 60-65 let). V některých případech činí zvláštní usnesení výjimku z obecného pravidla. V opačném případě úředník opustí službu s důchodem odpovídajícím titulu, v němž našel rezignaci. Tento statut také stanoví věkovou hranici služby (obvykle 60-65 let). V některých případech činí zvláštní usnesení výjimku z obecného pravidla. V opačném případě úředník opustí službu s důchodem odpovídajícím titulu, v němž našel rezignaci. Tento statut také stanoví věkovou hranici služby (obvykle 60-65 let). V některých případech činí zvláštní usnesení výjimku z obecného pravidla. V opačném případě úředník opustí službu s důchodem odpovídajícím titulu, v němž našel rezignaci.

Při práci v diplomatických misích odpovídá hodnost zaměstnance (příloha, tajemník, poradce) jménu funkce (i když někdy má poradce mise funkci tajemníka velvyslanectví apod.). Je-li v ústředí oddělení, jeho hodnost je zachována a pravidelně se zvyšuje, ale pozice má jiné jméno (ředitel odboru, vedoucí oddělení protokolu, generální tajemník apod.). Osoby s vyššími diplomatickými tituly mají nejvyšší pozice. Během jeho kariéry, diplomatický pracovník obvykle zabírá místa v misích a ambasádách v množství zemí, a čas od času pracuje v ústředí oddělení. Takový systém umožňuje diplomatovi podrobně se seznámit s mnoha zeměmi a zvládnout všechny aspekty diplomatické profese.

Obvykle jsou nejdůležitější diplomatické funkce svěřeny profesionálním diplomatům. Existují však určité odchylky od tohoto pravidla. Tak například, vedoucí oddělení zahraničních věcí jen zřídka se stane profesionálním diplomatem. Nejvíce často, politik je jmenován k tomuto postu (například, jmenování Helly v 1933 jako americký ministr zahraničí). Kvalifikovaný diplomatický personál v čele s náměstkem ministra nebo generálním tajemníkem ministerstva mu umožňuje bez podrobných znalostí o diplomatické profesi. Hlavy velvyslanectví a mise jsou někdy také jmenovány osobami, které předtím v diplomatickém aparátu nepracovaly. Relativně nedávné příklady takových jmenování mohou sloužit jako akreditace v roce 1940 Stafforda Crippsa anglickým velvyslancem v SSSR,

Někdy vzat v úvahu popularitu nebo prestiž osoby jmenované v hostitelské zemi, nebo jeho osobní vztah s vládou. V ostatních případech je tímto způsobem poskytnuta spokojenost strany, vlivné skupiny nebo nejmenovanější strany, pokud je při distribuci vládních pozic obcházena. Konečně, někdy je to způsob, jak odstranit z jednoho či druhého důvodu jednotlivce z domácí politické arény. Obecně platí, že jmenování neprofesionálních diplomatů jako vedoucích misí je výjimkou (s výjimkou Spojených států). Americké mise (zejména velvyslanectví ve velkých zemích) obvykle nejsou vedeny „kariérními diplomaty“, nýbrž jednotlivci, kteří hrají významnou roli, nebo kteří poskytli straně mocenské služby. Například v roce 1938 vedla nejméně polovina ambasád a misí v USA neprofesionální diplomaté.

Diplomatická služba v SSSR je postavena na zásadně odlišných principech než v kapitalistických zemích. Přístup k němu je skutečně otevřen všem občanům SSSR, kteří jsou důvěryhodní a mají příslušné schopnosti a znalosti, a propagace závisí výhradně na kvalitě práce diplomata. Osoby, které splňují nezbytné podmínky, jsou připsány na Institutu mezinárodních vztahů, Vyšší diplomatické škole nebo přímo do služby, pokud jejich vzdělání a znalosti jsou považovány za dostatečné.

Diplomatický slovník. Ch. ed. A. Ya. Vyshinsky a S. A. Lozovsky. M., 1948. 

RANKY DIPLOMATICKÝCH ZÁSTUPCŮ – tituly udělené diplomatickými zástupci akreditovanými pro zahraniční vlády. Do počátku 19. století neexistovaly pevně stanovené mezinárodní pravidla a dohody týkající se seniority diplomatických zástupců nesoucích různá jména, což vedlo k častým sporům a nedorozuměním. Tato mezera byla poprvé naplněna vídeňskými předpisy (…) a Aachenským protokolem (viz Aachenský kongres). Od té doby mají pravidla stanovená těmito akty charakter obecně uznávané mezinárodní normy. V souladu s nimi jsou diplomatičtí zástupci rozděleni podle priority do následujících čtyř tříd: 1) velvyslanci, nyní zvaní mimořádní a zplnomocnění velvyslanci (v této kategorii jsou i papežští legáti a nuncius); 2) vyslanci, označované jako mimořádní vyslanci a zmocnění ministři (tato kategorie zahrnuje papežské internacece); 3) rezidentní ministři; 4) advokáti ve věcech (stálých). Diplomatičtí zástupci prvních tří tříd jsou akreditováni hlavou státu pod vedením státu a advokáti v záležitostech jsou zastoupeni ministrem zahraničních věcí se svým kolegou v hostitelské zemi. Podle Vídeňských pravidel byli za velitele svého státu považováni pouze velvyslanci (nikoli jiní diplomatičtí zástupci). V budoucnu se však tento rozdíl mezi diplomatickými představiteli různých řad stal nejasným a nyní není legální, ale pouze slavnostní, protože diplomatičtí zástupci všech řad mají v podstatě stejné pravomoci,

Hodiny jsou také přiděleny pracovníkům diplomatických misí. Navzdory tomu, že v tomto smyslu neexistují mezinárodní dohody, je v diplomatické praxi pevně stanovena nomenklatura těchto řad a pořadí jejich stáří. Takové hodnosti jsou: 1) poradci, 2) tajemníci, 3) připoutání. Řady poradců a tajemníků jsou zase rozděleny do několika kroků.

Státy si obvykle mezi sebou vyměňují diplomatické zástupce stejné hodnosti. Před první světovou válkou si jen úzký kruh velkých mocností vyměnil vyslance. Následně se značně rozšířil okruh mocností, které si vyměňují velvyslance, a po druhé světové válce k němu většina států již patří. SSSR 1. 1. 1949 si vyměnili vyslance s Austrálií, Argentinou, Afghánistánem, Belgií, Bulharskem, Velkou Británií, Maďarskem, Venezuelou, Holandskem, Řeckem, Indií, Íránem, Itálií, Kanadou, Čínou, Koreou, Mexikem, Norskem, Polskem, Rumunskem, USA, Turecko, Francie, Československo, Švédsko, Jugoslávie.

Při akreditaci diplomatického zástupce je jeho hodnost uvedena v pověření.

Do roku 1941 měli všichni diplomatičtí zástupci SSSR jedno jméno: „zmocněnec“ (zmocněnec). Současně, za účelem stanovení vyznamenání, které jim náleží a jejich postavení v diplomatickém sboru, byly jejich pověřovací listiny uvedeny v pověřovacích listinách v souladu s Vídeňskými předpisy. Vyhláška předsednictva Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 9. V 1941 pro sovětské diplomatické zástupce akreditované pro zahraniční vlády, byly zřízeny tyto stupně: a) mimořádný a zplnomocněný velvyslanec, b) mimořádný a pověřený vyslanec,

Na podporu této vyhlášky nová vyhláška prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 14. VI. 1943 zavedla pro diplomatické pracovníky Ministerstva zahraničních věcí a diplomatických misí SSSR v zahraničí tyto řady: ) Mimořádný a zplnomocněný vyslanec 2. třídy, 4) poradce 1. třídy, 5) poradce 2. třídy, 6) 1. tajemník, 1. třída, 7) první. sekretářka 2.třídy, 8) 2. sekretářka 1.třídy, 9) 2. sekretářka 2.třídy, 10) 3. sekretářka, 11) příloha. Řady prvních tří kategorií jsou přidělovány vyhláškami prezidia Nejvyššího sovětu SSSR a zbytek vyhláškami ministra zahraničních věcí. Přiřazení hodností se provádí bez ohledu na jmenování do příslušného zaměstnání v zahraničí.

V diplomatických misích není neobvyklé, že přidělená hodnost se neshoduje s postavením diplomata v hostitelské zemi (např. Vyslanec, který zastává pozici poradce, nese hodnost vyslance).

Diplomatický slovník. Ch. ed. A. Ya. Vyshinsky a S. A. Lozovsky. M., 1948. 

Doyen diplomatického sboru (starší, děkan) je osoba, která vede diplomatické sbory v jakékoli zemi. Doyen – vrchní diplomatický zástupce nejvyšší hodnosti. Takže v zemi, kde jsou velvyslanci akreditováni, nemůže být vyslanec doyen. Odstupnost vedoucích diplomatických misí je v současné době určena téměř všude k datu předání pověřovacích listin, zatímco dříve podle čl. 5 odst. 1 písm. 4 Vídeňského řádu (…) bylo zřízeno v závislosti na datu oficiálního oznámení o jejich příchodu. Tam, kde je papežský nuncio, jsou doyeni. Pro země, kde byly nuncios akreditovány před vídeňským kongresem, je toto ustanovení založeno na Vídeňském řádu a v jiných je respektováno jednomyslným souhlasem všech diplomatických sborů v dané zemi. Funkce doyen se téměř výhradně týkají otázek protokolu: blahopřeje a vyjadřuje soustrast jménem diplomatického sboru, vede diplomatické sbory při různých obřadech atd. Někdy doyen mluví s vládou hostitelské země na obranu určitých výsad nebo výsad diplomatického sboru ( například otázky seniority ve vztahu k zástupcům místních úřadů, účasti diplomatických sborů na každém obřadu apod.). Teoreticky by však s nimi měly být koordinovány i drobné projevy děkana jménem diplomatického sboru. V praxi to však není vždy respektováno. Kancelář zahraničních věcí hostitelské země předává prostřednictvím děkana oznámení ostatním misím ve věcech souvisejících s obřadem. Takže má-li se v zemi konat mimořádná oslava, např. příchod zahraniční hlavy, je děkan předem informován o pořadí obřadu a účasti diplomatického sboru v něm. Vedoucí misí také konzultují s doyenem o různých otázkách protokolu.

Diplomatický slovník. Ch. ed. A. Ya. Vyshinsky a S. A. Lozovsky. M., 1948.

IMUNIT DIPLOMATIC – zvláštní práva, dávky poskytované zahraničním diplomatům na území států, ve kterých jsou usazeni, aby splnili své poslání. Diplomatická imunita je jednou z nejstarších institucí mezinárodního práva. Její obsah a obsah byly dány povahou diplomatické činnosti a zvláštnostmi státního a právního systému v každé dané době. Ve starověku a v rané době středověku, když panovníci poslali k sobě dočasné nouzové velvyslanectví s některými samostatnými úkoly, vyslanci (obvykle žijící u soudu panovníka, který je obdržel) požívali osobní imunity, která byla chráněna předpisy náboženství. Urazení velvyslance bylo přirovnáno k rouhání. Vznik stálých ambasád z konce 15. a počátku 16. století který začal hrát významnou roli v zahraniční politice a na druhé straně přicházel do každodenního styku s místním obyvatelstvem as úřady absolutistických států způsobil velký nárůst a rozšíření diplomatické imunity. Vyslanci se již těšili nejen osobní imunitě, ale i nedotknutelnosti domu a někdy i sousedství, kde žili, stejně jako jurisdikci místních soudů. V některých zemích – v Holandsku (1634), Anglii (1709), v USA (1790) a dalších – byly vydány odpovídající zvláštní zákony. Teorie předložená Pierre Eyreux (1576) a následně vyvinuta Hugem Grotiem (1625) argumentovala, že vyslanci by měli být vnímáni hostitelským státem jako bytí mimo území (extremesorium) daného státu. Tato teorie, široce přijímaná diplomatickou a soudní praxí, vedly k dalekosáhlým důsledkům. Vyslanci by mohli poskytovat azyl zločincům a dokonce opravovat soud a masakr v jejich bydlišti, což bylo také považováno za extrateritoriální. V 19. století jsou právní předpisy o osobních, majetkových a soudních zárukách občanů v rozporu s přílišnými výsadami velvyslanců a existuje tendence snižovat diplomatickou imunitu. Teoreticky i v praxi je názor posílen, že základem diplomatické imunity je nutnost diplomata vykonávat jeho funkce a tato nezbytnost slouží jako kritérium pro stanovení rozsahu imunity. Tento názor silně brání drtivá většina nedávných autorů obou všeobecných kurzů (Foshil, Oppenheim, Martens, Kamarovsky a Uljanitsky, Zakharov, Korovin, Durdenevsky a Krylov, atd.) A zvláštní monografie (Satow, Hurst,

Diplomatická imunita je v současnosti, stejně jako dříve, určena především obecnými zásadami mezinárodního práva a mezinárodními zvyklostmi. Podle názoru francouzského ministra zahraničí Egillona z roku 1772, který je později vnímán právníky, je respekt k diplomatické imunitě založen na tiché dohodě států. Pokusy kodifikovat pravidla o diplomatické imunitě nevedly k velkým výsledkům. Návrh Cambridgeského zasedání Institutu mezinárodního práva z roku 1895 (tzv. Cambridgeský jednací řád), stejně jako návrh newyorského zasedání institutu v roce 1929, se nestal mezinárodními úmluvami. Po dvou letech práce kodifikační komise Společnosti národů (1925–1926) Rada Rady vyloučila (1927) diplomatickou imunitu z otázek, které mají být kodifikovány.

Zvláštní zákony o diplomatické imunitě existují pouze v SSSR (Statut o diplomatických a konzulárních misích zahraničních států na území SSSR ze dne 14. I 1927 – Sbírka zákonů 1927, č. 5, článek 48), USA, Velká Británie, Francie, Rakousko, Turecko, Panama, Venezuela a Kolumbie. Téměř ve všech státech jsou samostatná rozhodnutí zahrnuta do trestního, občanského a procesního práva. Soudní rozhodnutí uznávají diplomatické diplomatické diplomacie. Pokud soud jde dále, pak příslušná práva nejsou založena na mezinárodním právu, ale na „mezinárodní zdvořilosti“. Neexistuje však žádný přísný rozdíl mezi těmito dvěma. Diplomat, jedoucí do určité země,

Celá soustava práv, výjimek, výhod a výhod, která je zakotvena v obecném pojetí diplomatické imunity, podle klasifikace nejrelevantnější pro moderní názory, může být rozdělena do tří kategorií: 1) nedotknutelnost (jednotlivci a prostory), 2) imunita vůči jurisdikci (trestní, občanská a občanská); správní) a 3) zvláštní výsady a výhody (svoboda korespondence, právo používat diplomatické kurýry, osvobození od daní a poplatků, slavnostní výsady atd.). Někteří autoři (Oppenheim, Martens, atd.) Spojují nedotknutelnost prostor a imunitu s jurisdikcí podle obecné koncepce „extrateritoriality“. V uvedeném smyslu je tento pojem zachován v řadě zákonů, zejména v trestním zákoníku RSFSR (článek 5).

Osobní bezúhonnost diplomata je chránit jeho hostitelský stát před jakýmkoliv zásahem do jeho osobnosti a důstojnosti na území tohoto státu a zaručit proti použití donucovacích opatření (a obecně ne-diplomatických nátlakových opatření) ze strany státních orgánů a samotných úředníků. V mnoha státech (Itálie, Belgie, Nizozemsko, Švýcarsko, Švédsko, Norsko, Turecko, Japonsko, atd.) Existují zvláštní trestní zákony, které trestají porušování diplomatické imunity, ačkoli stát je může potrestat pomocí obecných trestních zákonů. V SSSR, soudy aplikovaly umění. 584 a obdobně 588 trestního zákona. Zločiny proti nedotknutelnosti diplomatů v řadě případů vycházely z reakčních kruhů, ti, kteří se pokoušeli vyvolat válku (vražda německého velvyslance v Moskvě Mirbach „levicovými“ sociálními revolucionáři v roce 1918, vražda jugoslávského krále Alexandra a francouzského ministra Barta v Marseille chorvatskými fašisty v roce 1934) nebo ti, kteří bojovali proti progresivnějšímu sociálnímu a politickému systému (vražda francouzských delegátů rakouskými husary v Marseille) Kongres Rashtadt de Brie, Bonnier a Robergo v roce 1799, vražda ruských bílých emigrantů sovětským delegátem na konferenci zlodějů v Lausanne v roce 1923 a sovětského velvyslance ve Varšavě Yokova v roce 1927). Pokud jde o záruku proti použití donucovacích opatření, je to podle definice například sovětský zákon z roku 1927, že diplomatičtí zástupci „nemohou být zatčeni nebo zadrženi administrativně nebo administrativně“ (čl. 2 odst. 1 písm. “ Pokud se však diplomat dopustí závažného trestného činu proti bezpečnosti hostitelského státu, může být v případě extrémního nebezpečí dočasně zadržen a násilně vyhoštěn ze země, což uznává nejvýznamnější autorita ve vědě mezinárodního práva. , Satou a další.) Pro praxi jsou charakteristické následující případy: Gillenborg v roce 1716, Sellamare v roce 1718 a další (viz diplomaté pro incidenty) V posledních letech byli diplomaté z Hitleru v Německu vyloučeni z některých zemí (velvyslanec von Termapn z Argentiny, vyslance Wendlera z Bolívie v roce 1941, vyslance von Ettela z Íránu v roce 1941 a dalších) za účast na přípravě fašistického převratu. V roce 1942 byli polští diplomatičtí úředníci vlády Sikorsky vyloučeni ze SSSR.

Nedotknutelnost prostor je nyní obvykle spojena s osobní imunitou diplomata a ne s pojmem extrateritorialita. Spočívá v tom, že orgány přijímajícího státu jsou povinny chránit budovy velvyslanectví a byty diplomatů, jakož i listiny a majetek v nich před jakýmkoliv zásahem a nemají právo vstupovat do těchto prostor a vytvářet správní nebo správní soudních žalob (zatčení, pátrání atd.). Podle sovětského zákona z roku 1927 „nedotknutelnost těchto prostor však nedává právo násilně zadržet nikoho v nich, ani jim poskytnout azyl osobám, u nichž bylo rozhodnuto příslušnými orgány SSSR a republik Unie o jejich zatčení“ (v. 4). Právo na diplomatický azyl, povolené do 19. století, av některých zemích východu až do 20. století, v současné době se zachovala pouze v amerických státech a ve Španělsku a navíc pouze ve vztahu k politickým zločincům. Například, v 1937, chilská mise v Madridu chránila španělské falangisty. V jiných státech toto právo není uznáno, neboť nikde není uznáno právo na násilné zadržení osoby v diplomatických prostorách. Když se v roce 1896 čínské velvyslanectví v Londýně zmocnilo slavného čínského revolucionáře Sun Yat-sen, aby ho přeneslo na čínskou vládu, britská vláda silně požadovala jeho okamžité propuštění a Sun Yat-sen byl propuštěn. Stejně tak nedotknutelnost prostor nemůže bránit místní vládě, aby přijala nezbytná opatření, pokud je v této místnosti připravena nebo spáchána trestná činnost. vážně ohrožuje bezpečnost a pořádek hostitelského státu. Téměř ve všech výše uvedených případech, kdy byla proti diplomatovi přijata donucovací opatření, bylo v diplomatických prostorách také vyhledáváno a někdy i dočasné zatčení na papíře.

Imunita vůči jurisdikci spočívá v tom, že trestní řízení nelze zahájit proti diplomatovi a proti němu nelze podat žalobu proti občanům, ani skutečnost, že diplomat nemůže být povinen svědčit v soudních nebo správních orgánech. Obecně nelze proti zahraničnímu diplomatovi přijmout žádná soudní opatření. Příslušná rozhodnutí jsou obsažena v trestním, občanském a procesním právu téměř ve všech státech. Otázka, zda je diplomat osvobozen od vnitrostátního práva hostitelského státu nebo pouze od uplatnění jeho pravomoci vznesené v právní literatuře Belingem, neobdržela jednomyslné povolení. Není však pochyb o tom, že imunita vůči jurisdikci neznamená beztrestnost nebo nezodpovědnost diplomata. Proti němu může být zahájeno trestní stíhání nebo může být na jeho domácí soud podán prostřednictvím soudních institucí přijímajícího státu občanskoprávní žaloba. V praxi, v případech (extrémně vzácný) spáchání trestného činu diplomatem, místní vláda je omezena na požadavek jeho odvolání, zatímco civilní nároky jsou vyřešeny diplomatickým způsobem. Pokud jde o svědectví, diplomaté se z větší části dohodli, že je dají doma soudním nebo správním úředníkům. místní samospráva je omezena na požadavek vzpomenout si, zatímco občanskoprávní nároky jsou řešeny diplomaticky. Pokud jde o svědectví, diplomaté se z větší části dohodli, že je dají doma soudním nebo správním úředníkům. místní samospráva je omezena na požadavek vzpomenout si, zatímco občanskoprávní nároky jsou řešeny diplomaticky. Pokud jde o svědectví, diplomaté se z větší části dohodli, že je dají doma soudním nebo správním úředníkům.

Pokud je imunita vůči trestní jurisdikci všude uznána v plném rozsahu, pak je imunita vůči občanské jurisdikci uznána pouze se známými a ne všude identickými omezeními. Imunita vůči občanské jurisdikci se nevztahuje na nároky související s vlastnictvím nemovitosti, protinároky a v některých případech nároky týkající se zaměstnání diplomata obchodem nebo jinou profesí, která nesouvisí s jeho úředními funkcemi. Římský kasační soud několikrát (v roce 1915, 1921) dokonce zastával názor, že imunita vůči jurisdikci se nevztahuje na žádné občanské věci, které nesouvisejí s oficiálními funkcemi diplomata. Tento názor však není podporován judikaturou jiných zemí. Ale i když je povolen soudní spor proti diplomatovi,

Zvláštní otázkou je imunita obchodních misí SSSR v občanské jurisdikci v zahraničí. Obchodní mise, které jsou nedílnou součástí sovětských diplomatických misí (článek 2 Statutu o obchodních úřadech a obchodních agenturách SSSR v zahraničí, 1933), požívají diplomatické imunity ve stejném rozsahu jako ta, která je uvedena ve smlouvě. Jejich obchodní funkce jsou oficiální vládní funkce. Podřízenost obchodních misí zahraniční jurisdikce v případech, kdy se jedná o jejich provozní činnost, stanovenou v obchodních smlouvách SSSR, má za základ vzájemnou dohodu SSSR a druhé smluvní strany. Mimo těchto smluvních omezení je imunita obchodních misí plně zachována na základě obecných zásad mezinárodního práva.

Imunita vůči správní jurisdikci, aniž by byl diplomat osvobozen od podřízenosti místním zákonům a správním pravidlům, vylučuje použití jakýchkoli správních opatření proti němu s cílem přimět jej k dodržování těchto zákonů a pravidel.

Zvláštní výhody a výhody diplomatů zahrnují: 1) právo používat kód při jednání s vládou a diplomatickými institucemi v jejich zemi; 2) právo používat diplomatické kurýry, kterým je zaručena nedotknutelnost osoby a písemností; 3) právo na mimořádné využívání telekomunikačních zařízení; 4) osvobození od osobních daní a správních povinností; 5) osvobození od cla a celní kontroly a 6) různá slavnostní privilegia. S výjimkou práva na styk se svou vládou a jejími diplomatickými orgány jsou všechny ostatní výhody a výhody v různých státech odlišné, často slouží jako předmět zvláštních dohod a nejsou považovány za mezinárodní právo, nýbrž za tzv. Mezinárodní zdvořilost.

Okruh osob, u nichž vyvstává otázka uznávání diplomatické imunity, je rozdělen do tří kategorií: diplomatičtí pracovníci (poradci, první a druhý tajemník, třetí tajemník, atašé), administrativní pracovníci (překladatelé, pisatelé atd.) A doprovod (úředníci, poslové a tak dále). Pokud jde o osoby první kategorie, diplomatická imunita je nesporně a v plném rozsahu aplikována jak na ně, tak na členy jejich rodin, kteří s nimi žijí.

Ne všechny státy se vztahují na osoby druhé kategorie diplomatické imunity (zejména sovětský zákon z roku 1927 omezuje počet osob požívajících diplomatické imunity na členy diplomatického personálu) a nevztahuje se na členy jejich rodin. Pokud jde o osoby třetí kategorie, diplomatická imunita neplatí ve většině států, a pokud je to vhodné (například v Anglii a USA), je omezena na dobu služby, po které mohou být tyto osoby odpovědné i za jednání spáchaná během jejich služby. . V praxi, aby se odstranila překážka pro podání takové osoby k trestnímu stíhání, často žádají diplomata, aby propustil zaměstnance. Právní předpisy neobsahují přesné pokyny ke všem těmto otázkám, soudní a správní praxe je velmi různorodá. Diplomatická imunita se z větší části nevztahuje na osoby, které jsou občany přijímajícího státu. Všechny osoby, které požívají diplomatické imunity, jsou opatřeny příslušnými dokumenty o takzvaných diplomatických kartách zahraničním úřadem přijímajícího státu.

Právo vzdát se diplomatické imunity, a to jak vůči zástupci samotnému, tak vůči zástupci jeho zaměstnanců, náleží jeho vládě. Výrok vedoucího mise je obvykle považován za vyjádření vůle a souhlasu vlády, i když ne vždy. Například, v případě syna chilského poplatku d’affaires v Bruselu, Waddington (viz Diplomats pro incidenty), belgické orgány upustily od použití jejich jurisdikce dokud ne formální souhlas vlády Chile byl získán. V občanskoprávních věcech je však vyjádření samotného diplomata většinou považováno za dostatečné a ani souhlas vedoucího mise není vyžadován.

Doba trvání diplomatické imunity není určena formálním začátkem a koncem diplomatické mise (předáním pověřovacích listin a zrušitelných dopisů), ale okamžikem překročení hranic hostitelského státu při příjezdu a odjezdu. Někteří internacionalisté (Gaiking. Xothorn) věří, že v období mezi příjezdem a začátkem mise nebo mezi jejím koncem a odjezdem je diplomatická imunita udělena pouze na základě mezinárodní zdvořilosti, ale v praxi je toto ustanovení všude pozorováno. Na území třetích států diplomaté nepochybně používají pouze osobní imunitu. Další privilegia mohou být udělena v pořadí mezinárodní zdvořilosti, a proto jejich poskytnutí závisí na postavení daného státu. Například podle sovětského zákona z roku 1927 (cca. 1 až čl. 1).

V případě vyhlášení války diplomatickým zástupcům nepřátelského státu se stanoví datum a trasa pro odjezd spolu s celým složením mise (s výjimkou osob, které jsou občany hostitelské země), a musí jim být poskytnuty dopravní prostředky a bezpečnost. Až do vypršení jmenovaného období mají diplomaté úplnou imunitu. Jsou-li kvůli své vině zpožděni déle než toto období, mohou být prohlášeni za válečné zajatce. Po jejich odchodu je místní vláda povinna chránit budovu, majetek a archivy velvyslanectví či misí. V uplynulých desetiletích, praxe byla prokázaná, že vláda odcházejících diplomatů obvykle svěřuje opatrovnictví velvyslanectví budov, majetku a archivů velvyslanectví nebo poslání nějaké přátelské neutrální země. Všechna tato pravidla byla hrubě porušena agresivními státy. Během první světové války německé úřady povzbudily nepřátelské útoky davu proti velvyslancům Anglie, Francie a Ruska a během svého odchodu odrazili všechny druhy výsměchu (například francouzský velvyslanec Cambon doprovodil stráže na hranici s revolvery v jejich rukou a požadoval 5000 franků na hranicích s nimi). jízdného “). Během druhé světové války provedly úřady Hitlerova Německa a satelitních zemí – Finsko a Rumunsko – excesy proti sovětským diplomatům, kteří odcházeli. a na hranici s ním požadoval 5 tisíc franků „na cestu“). Během druhé světové války provedly úřady Hitlerova Německa a satelitních zemí – Finsko a Rumunsko – excesy proti sovětským diplomatům, kteří odcházeli. a na hranici s ním požadoval 5 tisíc franků „na cestu“). Během druhé světové války provedly úřady Hitlerova Německa a satelitních zemí – Finsko a Rumunsko – excesy proti sovětským diplomatům, kteří odcházeli.

Kromě stálých diplomatických zástupců akreditovaných v určitém státě je diplomatická imunita udělena také delegátům na mezinárodní kongresy a konference. Povinnost jeho dodržování spočívá v tomto případě u vlády státu, na jehož území je kongres nebo konference svolána. Během existence Společnosti národů měli diplomatickou imunitu také delegáti jejích členů v Ženevě, jakož i (v menší míře) stálí členové jejího personálu, s výjimkou státních příslušníků Švýcarska.

Diplomatický slovník. Ch. ed. A. Ya. Vyshinsky a S. A. Lozovsky. M., 1948.

EMBASSY OF OFFICE je vládní agentura zodpovědná za zahraniční záležitosti za vlády Petra I. Neustálé cesty krále, zejména s nástupem severní války, vedly k vytvoření cestovní kanceláře, ze které byly vydány nejdůležitější vládní příkazy. Vzhledem k tomu, že hlavním předmětem její činnosti byly zahraniční záležitosti, stala se známou jako velvyslankyně velvyslanectví. Vznik Kanceláře velvyslanectví se datuje přibližně do roku 1700-1701. V souvislosti s velvyslaneckým řádem, který i nadále existoval (…), zastupitelský úřad okamžitě zaujal postavení vyššího vládního orgánu. Význam úřadu velvyslanectví byl ještě více prokázán, když v roce 1709 byla jeho hlava G. I. Golovkin (…) povýšena na kancléře a jeho zástupce P. P. Šafirov (…) byl místodržitelem (nebo subkancelářem).

Expanze a komplikace činností ruské diplomacie: nárůst počtu stálých misí v zahraničí, zřízení konzulátů, růst zahraničních diplomatických sborů v Rusku, vedlo k rozšíření činnosti Kanceláře velvyslanectví, která se stala stále těžkopádnější institucí, nashromážděným personálem, nabyla archivu, což znemožňovalo neustálý pohyb pro krále. Od roku 1710 se Petrohrad stal sídlem Úřadu velvyslanectví. V roce 1716 obdržel velvyslanectví úřad kolegiální uspořádání a v roce 1718 byl transformován na zastupitelský úřad (…).

Diplomatický slovník. Ch. ed. A. Ya. Vyshinsky a S. A. Lozovsky. M., 1948.

RESTITUCE – v moderním mezinárodním právu znamená návrat poraženého stavu majetku, který jím nezákonně zabavil během války od vítězného státu, a zejména jeho občanů – z území, která byla obsazena poraženým státem. Podrobná pravidla restituce byla poprvé uvedena ve Versailleské mírové smlouvě z roku 1919 (…). Podrobná usnesení o restitucích jsou obsažena v mírových smlouvách z roku 1947 (…) s Itálií, Rumunskem, Bulharskem, Maďarskem a Finskem.

Stát oprávněný k restituci může uzavřít zvláštní dohody s poraženým státem o restituci. Například, ve sovětsko-finském komuniké, publikoval na 25 IV 1946, to je naznačil, že sovětská vláda zvažovala to možné osvobodit Finsko od dalších dodávek do Sovětského svazu pro navrácení majetku vyváženého od SSSR.

Diplomatický slovník. Ch. ed. A. Ya. Vyshinsky a S. A. Lozovsky. M., 1948.

PARADOXY A POŽADAVKY TEORIE SOUBORŮ. Od 90. let. 19. století začíná širokou diskusi o paradoxech teorie množin. Kromě paradoxu Burali-Forti existuje paradox Russell, který odhaluje komplexní logickou podstatu konceptu nekonečné množiny. Když analyzoval Cantorovu teorii o stanovené míře, Russell označil koncept „souboru, který není sám sebou“. Například sada všech sad nebude taková, ale sada přirozených čísel bude. Nicméně, s ohledem na soubor všech souborů, které nejsou prvky sebe samých, nemůžeme se dále rozhodnout, zda bude mít majetek, aby nebyl jeho prvkem nebo ne. Obě odpovědi vedou ke sporům. Takové odrazy vedly Russella k výběru predikativních a nepředvídatelných vlastností souprav a konstrukci tzv. Tzv. Tzv. Tzv. Tzv. Tzv. Tzv. teorie typů, kterou vyvinul ve spolupráci s Whiteheadem. Jeden může také dát formulaci Banach – Tarski paradox, který, ačkoli ne přímo příbuzný teorii množin, ale charakterizuje matematiku, která vyplývá z této teorie. Paradox je formulován následovně: míč můžete rozdělit na konečný počet dílů, které lze přeskupit tak, že dostanete dvě míčky stejné velikosti jako původní míč.

Teorie množin se ukázala být přirozeným jazykem pro řešení problému aritmetiky kontinua, který stál po staletí. Ve 2. patře. 19. století bylo navrženo několik aritmetických konstrukcí reálných čísel (K. Weierstrass, R. Dedekind, G. Cantor). Síla výsledných numerických modelů kontinua se ukázala být rovna 2ℵ0. Cantor navrhl, že 2ℵ0 = ℵ1 – nejmenší z mocností, velká ℵ0 – síla množiny přirozených čísel: {1,2,3, …}. Toto tvrzení se nazývá hypotéza kontinua. Ale navzdory ohnivé víře Kantora v pravdu tohoto výsledku ani on, ani následní matematici nedokázali tuto skutečnost dokázat. Navíc, v roce 1963, P. Cohen dokázal, že hypotéza kontinua je nezávislá na axioms systému Zermelo – Fraenkel teorie množin. Jinými slovy, hypotéza kontinua nemůže být prokázána ani vyvrácena teoreticky, založené na tomto systému axiomů. Filozofickým významem těchto výsledků je, že pokud je síla kontinua rovna nějakému „Alefu“ (ne nutně č. 1, tj. Zobecněné hypotéze kontinua), pak je kontinuum „konstruováno z bodů“. Cohen sám věřil, že hypotéza kontinua není s největší pravděpodobností pravdivá, že kontinuum „je považováno za neuvěřitelně velké číslo, které nám bylo dáno nějakým odvážným novým axiomem a které nemůže být dosaženo žádným postupným procesem budování“ (Cohen P Teorie množin a hypotéza kontinua (Moskva, 1969, s. 282).

Dalším klasickým problémem teorie množin je axiom výběru. Je formulován následovně: je dána určitá, obecně řečeno, nekonečná množina množin. Je zde funkce, která sdružuje každou množinu s jedním z jejích prvků (volbou z každé sady prvků). I přes jednoduchost formulace axiomu volby je těžké si představit, jak by to mohlo být prokázáno. Velký počet teorémů analýzy přitom závisí na tomto axiomu a v teorii teorie množin je důkazem základní věty Zermela o možnosti porovnat síly různých množin. Díky dílu Gödela (1939) a Cohena (1963) bylo prokázáno, že volba axiomu je nezávislá na korpusu jiných axiomů teorie Zermelo – Fraenkelovy množiny. Místo axiomu volby byly navrženy například alternativní axiomy. axiom determinismu.

B. H. Katasonov

Nová filosofická encyklopedie. Ve čtyřech svazcích. / Ústav filozofie RAS. Scientific Ed. Rada: V.S. Stepin, A.A. Huseynov, G.Yu. Semigin. M., Thought, 2010, sv. I, A – D, str. 250

ETNICKÁ STATISTIKA, sekce demografických statistik, včetně sběru a zpracování údajů o etnickém (národním) složení obyvatelstva. Hlavním zdrojovým materiálem pro etnické statistiky jsou údaje ze sčítání lidu, jejichž programy zahrnují otázku etnicity nebo národnosti, založené na identitě respondentů, otázce etnického původu (jedním nebo oběma rodiči) a otázce rodného jazyka. Zvláštní roli pro etnické statistiky mohou hrát materiály speciálních průzkumů, současná registrace obyvatelstva atd. Někdy v etnických statistikách v širokém smyslu slova zahrnují jazykové, náboženské a rasové statistiky. Vědecký soubor etnických statistik se vyvíjel hlavně v SSSR a některých jiných zemích.

V. Kozlov.

Demografický encyklopedický slovník. – M.: Sovětská encyklopedie. Hlavní redaktor D.I. Valenteus 1985.