O advokacii na Slovensku do roku 1848 (4)

V Uhersku a tedy i na Slovenském území úprava advokacie prošla několika etapami vývoje, přičemž prvním základním mezníkem jejího vývoje bylo přijetí advokátní pořádku pro Uhersko v roce 1852 jako první komplexní normy upravující postavení advokáta do těch dob upravené torzovite ve více právních předpisech. Druhým mezníkem se stalo přijetí uherského advokátního řádu v roce 1874, který se stal prvním moderním pramenem advokátního práva platným na Slovenském území a který řídil život několika generací advokátů během téměř sedmdesáti pěti let své účinnosti.
Zastupování účastníků v soudním řízení na území Uherska jinými na to povolanými osoba se stalo Obvykle už v 13.století. Jako zástupce účastníka vystupoval prokátor a to ve věcech, ve kterých se účastník nebyl povinen osobně dostavit k soudu. V řízeních, kde se vyžadovala osobní přítomnost účastníka před soudem, mohl se tento dostavit společně s conlocutorom, který se v řízení vyjadoval namísto účastníka a vysvětloval účastníkovi průběh řízení a význam jednotlivých úkonů. Na základě zmocnění pro celé řízení nebo i pro všechny věci daného zmocnitele, byl oprávněn v civilním řízení zastupovat účastníka i plenipotentiarius. Tento název zástupce v soudním řízení se vžil na území Slovenska natolik, že byl používán v korešpodencii při oslovování advokátů ještě v polovině 18. století jako jejich obvyklé označení. Úkony plenipotentiariusa zavazovaly přímo zastoupeného a nedaly se odvolat s poukazem na to, že jejich neučinil sám zastoupen. Plná moc bylo plenipotentiariusovi udělováno buď ústně před jednajícím soudem nebo písemně na věrohodném místě / pod věrohodnou pečetí /. Pod vlastní pečetí si mohli zvolit zástupce někteří šlechtici, kapitula, zda biskup, ty však nemohl zastupovat plenipotentiarius, ale pouze advokát, protože jeho úkony v řízení, ačkoli také zavazovaly zastoupeného, ​​mohl zastoupen opravit tzv. stažením slova advokáta / revocatio advocationis /. Šlo o zvláštního institutu uherského práva, který měl umožnit nápravu chyb advokáta nebo zneužití jeho postavení na škodu klienta, který se rozšířil za vlády Anjouovců, ačkoli byl zřejmě znám už i dříve. V tomto období bylo obvyklé i trestání advokátů soudem za vadné procesní podání. Institut stažení advokátovy slova byl upraven a měněn zák.čl.LI / 1492, zák.čl.XV / 1500 a zák.čl.XXXIX / 1729. Podmínkou pro výkon činnosti advokáta bylo zpočátku pouze to, aby byl způsobilý k právním úkonům, nebyl dokonce vyloučen ani současný výkon funkce pronotára a prokátora / až do účinnosti zák.čl.XIV / 1471 /. Advokát, na rozdíl od plenipotentiariusa, skládal přísahu a byl pověřen vždy jen pro daný jeden soudní spor. Ačkoli nejprve neexistovaly žádné přesná pravidla pro udělování plných mocí advokátem, tato úprava byla brzy do uherského práva doplněna.

Středověká právní úprava advokacie torzovite upravovala dále i některé další otázky týkající se advokátů. Již v roce 1471 byl takto vysloven zákaz výkonu funkce advokáta ve sporu soudci a prísedícími / Matyáš I., 1471 – Decree III., § 1 / av roce 1492 bylo upraveno právo nechat se sporu zastoupit advokátem pro manželky šlechticů včetně případů pokud konaly za své děti tak, aby se nemuseli osobně účastnit sporů, což bylo odůvodněno tím, že je to v zájmu těchto žen / Ulászló II., 1492 – Decree I., § 1 / a tato úprava byla v roce 1500 rozšířena tak, že za ženy v sporu bez ohledu na to, zda jde o šlechtičnu nebo ne, říká advokát / Ulászló II., 1500 – Decree IV., §§ 1 – 5 /.
Právem byly později stanoveny formální podmínky i pro vystavení pověřovacího listu advokáta / literrae procuratoriae /, které se však časem měnily /zák.čl.LIII/1526, zák.čl.XXV / 1723, zák.čl.XXIV / 1729, zák.čl .XXVIII / 1765, zák XVI / 1792 /, obvyklé však bylo, že se vyžadovalo jeho vystavení na věrohodném místě. Z hlediska obsahu mělo být plná moc konkrétní, mělo z něj být zejm, zda platilo až do konce sporu. Pravidlem bylo, že advokátní plné moci platily jeden rok, pokud nebyla udělena pro celý spor, přestože mohlo dojít k jejich prodloužení až do návratu advokáta, který se zdržoval v zahraničí /zák.čl.XIV/1504/. Ke změně této úpravy došlo zák.čl.XVII / 1578 / Rudolf 1578 – Decree I., § 1 /, podle kterého po roce se advokátní plné moci považovali za neplatné a zák.čl.XXVI / 1723 / Karel III., 1723 – Decree II., § 3 /, který potvrdil trvání pověření na jeden rok, pokud není uděleno na celou věc. Plná moc vždy advokát předkládal u soudu, pokud by tak neučinil a jednal by bez pověření, byly by jeho procené úkony neplatné a mohl být soudem sankcionován.
V období po skončení vlády Arpádovců byla advokátem uložena závaznost povinnost skládat přísahu /zák.čl.XXVII/1567 – Maximilián 1567 – Decree II., §§ 1-5 /. Tento krok byl v dekretu vysvětlen tím, že takto má být zabráněno podvodům a pireťahom ze strany advokátů. Tento dekret zároveň zakázal advokátem přijmout nespravedlivý spor jakém i spolupracovat s odpůrcem / §2 /. Prokátori skládaly tedy už nejen pro zastupování před církevními ale i před světskými soudy rozporovaciu přísahu, jejíž složením převzal spiknutí na sebe závazek nezastupovat vědomě v nespravedlivé věci, či v rozporu se zákony a nespolupracovat s protistranou. Porušení této přísahy znamenalo trvalý zákaz výkonu advokacie / perpetuum silentium /. O složení přísahy se sepisovala Schvalovací listina, kterou byl advokát na výzvu soudu povinen kdykoli předložit. Povinnost skládat přísahu byla později zrušena /zák.čl.XXXIV/1574 – Maximilián 1574 – Decree /IV./, § 1 / s odůvodněním, že skládání přísahy se ukázalo jako neprospěje a znovu bylo obnoveno za vlády Habsburků královskou vyhláškou ze dne 24. ledna 1695.
V roce 1723 došlo i k podrobnější úpravě povinností advokátů v řízení / Karol III., 1723 – Decree II., §§ 1-6 /. Advokátem byla uložena povinnost v řízení postupovat věcně, mírné a „bez zbytečného mudrování“, přičemž byli povinni zdržet se prázdných námitek, „prominula slovíčka“ a přidržet se zákona. V případě, že tak nepostupovali, mohl projednávající soudce omezit počet námitek vznesených advokátem ve sporu. Toto právo soudců bylo následně posíleno v roce 1792 / František, 1792 – Decree I., o urychlení výkonu spravedlnosti, čl.XVI, § 4 /, kdy bylo výslovně stanoveno, že soudci nesmějí povolit více než tři námitky advokátovi ve sporu a nesmí připustit „prázdné odmlouvání advokátů“.

Lídři V4 neustále bojují, analytik varuje: Nepevné manželství může rozpadnout

Největším nedostatkem Visegrádské čtyřky (V4) je absence společné regionální identity a nesoulad v rámci visegrádského seskupení – naznačuje to i program nastupujícího slovenského předsednictví. V rozhovoru to uvedl český politolog Ladislav Cabada.

„V4 je vnímána jako dominantně mocenský nástroj. Polsko, Česko a Maďarsko rivalských soupeří o dominanci v této skupině. V4 je potom jednotlivými členy opouštění vždy, když se jim to hodí. Je to tedy velmi nepevné manželství, které se může kdykoliv – dočasně nebo natrvalo – rozpadnout, „řekl odborník z pražské Metropolitní univerzity. Podle jeho slov neshodu v rámci visegrádského seskupení naznačuje i program slovenského předsednictví ve V4, které začíná v červenci.

politika přítomnosti
„Slovensko kontinuální prosazuje politiku přítomnosti v jádru EU (členství v eurozóně), kterou včlenilo do svého programu. Neumím si však představit, že se vlády ostatních zemí dokážou ztotožnit s tím, že udržení SR v rámci jádra EU je takovou prioritou, že bude případně nutné obětovat část vlastních představ o sestavování nového rozpočtu EU, „zdůraznil politolog.

Cabada na druhé straně připomněl pozitiva V4. „Největším přínosem V4 byla bezpochyby ochota překonat či alespoň nediskutovat o problematických bilaterálních vztazích jednotlivých zemí z minulosti a spolupracovat s ohledem na jasně danou prioritu členství v západních strukturách, tedy NATO a EU,“ uvedl.

Odborník pozitivně vnímá i energii, se kterou po roce 2009 začala Vyšehradská čtyřka prosazovat nová témata. Šlo například o „rozšiřování EU na západní Balkán, energetickou bezpečnost, jednotnou pozici při přípravách rozpočtu EU na období 2014-20 a po roce 2015 specifický a od mainstreamu odlišný pohled na příčiny i řešení masové migrace do Unie,“ vysvětlil Cabada. „Tato schopnost spolupráce včetně možnosti rozšířit ji v rámci formátu V4plus je významným prvkem při prosazování vlastní agendy na úrovni EU,“ dodal Cabada.

Politoložka: Předsednictví ČR ve V4 nebude takové nacionalistické jako maďarské
Slovenské předsednictví ve Visegrádské čtyřce (V4), které začíná 1. července, bude ve srovnání s maďarským dříve pragmatičtější. Největší výzvou budou jednání o rozpočtu eurozóny. V rozhovoru to uvedla maďarská politoložka Edit Zgutová. „Slovenské předsednictví ve V4 bude mít pravděpodobně pragmatičtější agendu oproti nacionalistickým a protiimigračným maďarským předsednictvím,“ domnívá se odbornice z maďarského institutu Political Capital.

Největším problémem, kterému bude muset slovenský předsednictví čelit, budou rozhovory o reformaci eurozóny a novém rozpočtu. „Jednou z hlavních výzev pro V4 bude rozpočet eurozóny, který oznámili (německá kancléřka) Angela Merkelová a (francouzský prezident) Emmanuel Macron. Ten by skupinu mohl viditelně rozdělit,“ míní odbornice.

„Maďarsko a Polsko odmítají jakýkoliv plán, který by je mohl potenciálně posunout k státem na“ nižším levelu „. Slovensko však několikrát uvedlo, že pokud si bude muset vybrat, chce být v jádru Evropy,“ vysvětlila Zgutová. Problémem proto podle maďarské odbornice je, že státy V4 nemají stejný názor na to, jak by měla hlubší integrace do evropských struktur vypadat.

„Maďarsko a Polsko jsou otevřené podporovat mezivládní přístup, tedy strukturu, která do popředí klade národní suverenitu. Slovensko je kvůli členství v eurozóně otevřeny i myšlenkám integrace přes evropské instituce a Česko se se svou otevřenou euroskeptické agendou nachází někde mezi,“ upřesnila.

Jak však Zgutová zdůraznila, přesto, že země V4 mají různé ekonomické preference, maďarský prezident Viktor Orbán bude i nadále počítat se svými Visegrádské partnery v tom, že ho v řečnickém boji s názvem „méně Bruselu, více suverenity“ budou podporovat. S tím souvisí i otázka migrace, ve které podle jejích slov státy V4 zůstávají jednotní.

Slovenské předsednictví ve V4 čekají výzvy, ale revoluci neočekávám
Od nadcházejícího slovenského předsednictví ve formaci Visegrádské čtyřky neočekávám velkou revoluci v jeho agendě, ale že naváže na končící maďarské a předchozí polské předsednictví, řekl v rozhovoru analytik Lukasz Lewkowicz z Fakulty politologie Univerzity Marie Curie-Sklodowské v Lublinu.

Podle analytika budou země V4 v nadcházejícím roce čelit mnoha novým politickým, ekonomickým i bezpečnostním výzvám. „V4 by měla pokračovat intenzivní spoluprací s evropskými partnery, jako jsou Německo, Francie, severské a pobaltské země a státy Beneluxu. Ve vztahu s globálními partnery by měl být použit osvědčený formát spolupráce V4 +,“ uvedl Lewkowicz.

Upozornil, že slovenské předsednictví ve V4 bude čelit jednomu z nejrušnějších období v Evropské unii za poslední léta. Připomněl současné probíhající jednání týkající se budoucího víceletého finančního rámce EU. „Pro V4 je obzvláště důležité zachovat na současné úrovni Fond soudržnosti a Společnou hospodářskou politiku,“ upřesnil Lewkowicz.

Za další důležitá témata pro V4 analytik označil i jednání s Británií o jejím vystoupení z EU, migrační krizi a její řešení, volby do evropského parlamentu v květnu 2019, velké změny ve složení nejdůležitějších evropských institucí či rozšíření EU o země západního Balkánu. Lewkowicz dále uvedl, že v návrhu programu slovenského předsednictví ve V4 „nedostatky nevidí“ a podle něj jde o „komplexní, podrobný (program), který obsahuje mnohé politické, bezpečnostní, ekonomické a sociální témata“.

Formace V4 je z pohledu Lewkowicza „efektivní platforma konstruktivního dialogu, pragmatické spolupráce a efektivní koordinace, v rámci níž všechny čtyři země mohou přesně stanovit a prosazovat své cíle“. Tato skutečnost je podle něj v kontextu spolupráce v rámci EU, která má obrovský vliv – například v oblasti jednotného trhu či politiky soudržnosti -, velmi důležitá.

Co dělá V4 podle analytika odolnou, je její flexibilita ve způsobu, jakým tato formace vytváří svou agendu. „V4 se zaměřuje na témata, při kterých mohou všechny čtyři země dosáhnout konsensu nebo alespoň zjistit jeho možnosti. Nemusíme být vždy jednotní, ale jsme odhodláni hledat společné zájmy. V této souvislosti doufám, že jednání týkající se budoucího rozpočtu EU, brexitu a dalších důležitých evropských otázek ukáží jednotu tohoto regionu, „uzavřel Lewkowicz.

Cséfalvayová: Nedovolme, aby obraz o V4 určoval V. Orbán
Slovensko by mělo své předsednictvo ve Visegrádské čtyřce (V4) využít k tomu, aby V4 více přiblížilo Evropě. Myslí si to předsedkyně Zahraničního výboru Národní rady (NR) SR Katarína Cséfalvayová (Most-Híd). „Má to význam hlavně v současnosti, kdy vidíme v některých zemích V4 jisté odstředivé tendence. Nedovolme, aby obraz o V4 určoval Viktor Orbán,“ řekla.

Za nejdůležitější prioritu Cséfalvayová považuje prosazování silné Evropy. Slovensko by podle ní mělo otevírat proevropské témata, ve kterých se Evropská unie potřebuje více spojovat. Podle programu předsednictví pod prioritou silná Evropa skrývá například prosazování společného postoje při schvalování víceletého rozpočtu EU, spolupráce v oblasti investic nebo propojování hlavních měst V4 a Vídně.

Cséfalvayová považuje V4 za platformu, ve které může Slovensko hledat spojence a prostřednictvím nich prosazovat své zájmy v rámci EU. „Důležité ale je, abychom při prosazování svých zájmů nešly na hranu prohlášení a činů, které ohrožují funkčnost a pilíře, na kterých byla EU založena. To bychom si měli uvědomit zejména jako státy, které jsou již 14 let čistým příjemcem,“ konstatovala . Zdůraznila také, že V4 nemůže nahrazovat EU ani se nad ni stavět.

Slovensko se předsednictví ve V4 ujme v neděli 1. července, seskupení bude předsedat popáté. Program předsednictví je postaven na třech prioritách – silná Evropa, bezpečné prostředí a inteligentní řešení.

Jacques Rupnik: Země V4 by si měli ujasnit, jaké bylo jejich původní poslání
Vyšehradská čtyřka (V4) se na evropské scéně v poslední době projevila sice velmi razantně, ale vypadá to tak, že odbočila od svého původního cíle, řekl francouzský politolog s českými kořeny, historik a specialista na střední a východní Evropu Jacques Rupnik.

„Vyšehrad se sice zviditelnil, ale zviditelnil se vymezením vůči západní Evropě a Evropské komisi,“ upřesnil politolog. Proto by si podle něj V4 měla nejprve vzpomenout na své začátky a ujasnit své původní poslání. „Lídři, kteří stáli při zakládání V4, hájili demokratické hodnoty a proevropskou orientaci. Dnes však máme dojem, že (ve V4) dochází k velkým ústupkům od demokratické orientace,“ řekl ředitel výzkumu Centra pro mezinárodní studia politických věd (CERI) v Paříži.

Podle Rupnika v současnosti existují dvě možnosti. Buď se bude Vyšehrad držet oblasti, která ho sjednocuje, tedy migrace, nebo se zaměří i na jiné otázky. S tímto se bude muset poprat i Slovensko během svého šéfování ve V4. „Dilema slovenského předsednictví bude, zda se spokojí s tím, že bude pouze spravovat společné stanovisko v otázce migrace, nebo se pokusí vybočit a otevře i nová témata,“ míní politolog.

Slovensko by se tedy podle Jacquese Rupnika mohlo během předsednictví ve V4, které přebírá 1. července, pokusit Vyšehrad přiblížit zpět k cestě za hlubší evropskou integrací. Rupnik dále upozornil, že Vyšehradskou čtyřku je sice v současnosti více slyšet, ale může to být i na škodu. Podle něj může totiž ve Vyšehradě vznikat představa, že mohl být vlivnější, protože se politika v některých evropských zemích mění. Jde například o Rakousko či Itálie, kde se nové kabinety razantnější staví proti společné migrační politice, čímž se přibližují k postoji V4.

„Ve Visegrádské čtyřce tedy může vzniknout dojem, že jejich stanovisko nachází odezvu i jinde v Evropě – v Rakousku, Itálii, možná v Bavorsku – a že už nemusí hledat kompromis, ale naopak může přitvrdit,“ vysvětlil politolog. Zdůraznil, že taková situace by mohla na jedné straně vést k posílení vlivu Vyšehradu, ale „ne nutně v tom nejpozitivnější slova smyslu“, protože by to znamenalo „oslabení schopnosti Evropské unie politicky jednat“.

Vyšehrad by se tedy v otázce migrace mohl projevit jako vlivnější, ale mělo by to své následky, a to například v oblasti financí, ozřejmil Rupnik. „Pokud se oslabí politické pouto uvnitř EU, na kterém všechno ostatní spočívá, tak se oslabí i vůle jistých zemí přispívat do rozpočtu,“ zdůraznil.

Zároveň připomněl, že jde o finance, které se v rámci politiky solidarity přerozděleny na rozvoj regionů, tedy takové, které ještě nedosáhly evropský průměr. Jde tedy io některé země východní i střední Evropy – a na to by „neměli zapomínat“. „Pokud neexistuje solidarita politická, nebude ani rozpočtová,“ uzavřel Jacques Rupnik.

Orbán v tom má jasno: balkánské migrační trasu třeba udržet zavřenou

PODGORICA – Jediným úspěchem v řešení migrace bylo uzavření balkánské migrační trasy, které iniciovalo Maďarsko. Řekl to v úterý v Podgorici na oficiální návštěvě Černé Hory předseda maďarské vlády Viktor Orbán po schůzce s předsedou vlády Černé Hory douškem Markovičem.

Podle agentury MTI maďarský premiér zdůraznil, že balkánskou trasu třeba udržet zavřenou a třeba chránit všechny balkánské země. Orbán předsedovi černohorské vlády nabídl pomoc v řešení potíží spojených s migrací. „Černá Hora ochranou svých hranic chrání Maďarsko i celou Evropskou unii,“ zdůvodnil maďarský ministerský předseda.

Markovič poděkoval Orbánovi za nabídnutou pomoc a dodal, že sice v současnosti není zapotřebí plot z ostnatého drátu, může se však stát, že se to změní. Orbána v pondělí přijal v Podgorici na pracovní večeři prezident Milo Djukanović. V úterý se maďarský premiér setká ještě s předsedou černohorského parlamentu Ivanem Brajovičom.

O advokacii na Slovensku do roku 1848 (3)

Dějiny advokacie na Slovensku lze tedy rozdělit do relativně ucelených samostatných období umožňujících vytvoření periodizace dějin právní úpravy advokacie. Prvním obdobím je období torzovitej úpravy advokacie do revolučního roku 1848, druhým období recipovaného rakouského práva, platnosti advokátní pořádku pro Uhersko a Dočasných právních pravidel judexkuriální konference do přijetí uherského advokátního řádu / 1848 – 1874 /, třetím období platnosti uherského advokátního řádu / 1874 – 1948 /, čtvrtým období socialistické advokacie / 1948 – 1989 / a pátým období svobodné advokacie po roce 1989.
I právní normy dotýkající se advokacie lze zase rozdělit jednak na ty, které upravují výlučně otázky advokacie / prameny advokátního práva v užším slova smyslu / a pak na ty, jež upravují některé otázky týkající se postavení advokátů v rámci právních norem upravujících obecnější otázky / prameny advokátního práva v širším slova smyslu /. Zatímco do první skupiny patří zejména advokátní řády, normy zakazující činnost pokútnikov, advokátní tarify apod., Do skupiny druhé lze zařadit zejména předpisy procesního práva civilního a trestního, trestní zákoníky apod.
Na dalších stránkách se budeme zabývat především první z těchto skupin předpisů / zatímco předpisům z druhé skupiny se budeme věnovat pouze v kontextu těch prvních / az nich pouze těmi, které byly platnými prameny advokáskeho práva v období nejvýznamnějším pro rozvoj advokacie – v období století začínajícího revolučním rokem 1848. Jelikož však tato práce je určena v první řadě advokátem, ve snaze neunúval čtenáře přílišným množstvím historických faktů a odlehčit text, byly do ní zařazeny kromě popisu samotného obsahu právních norem – pramenů advokátního práva – i rozbory jednotlivých názorů dobové rozhodovací praxe, jejichž výběr byl proveden s ohledem na jejich vypovídací hodnotu pro současných advokátů jakož i krátké zmínky o některých známých advokátech, zda o právním životě dané doby. Na druhé straně, právní historici budou zřejmě považovat tuto práci za málo historickou, když její prvořadou ambice není ani tak poskytnout vyčerpávající historický pohled na advokacii jako takovou, ale přiblížit dnešním advokátem prostředí, problémy a poměry, v nichž pracovali a podporovaly práva svých klientů jejich předchůdci. Ve snaze dosáhnout tohoto cíle v úvodu každé z kapitol bude nejprve stručně poukázáno na historické souvislosti, které determinovaly vývoj právního řádu dané doby av rámci něj i pramenů advokátního práva i na organizaci soudnictví dané epochy, neboť právě organizace soudnictví vždy úzce souvisela s organizací a činností advokacie. Následovat bude popis základních pramenů advokátního práva v jednotlivých jejich oblastech zvláštních otázkok úpravy advokacie daného období, stručná zmínka o životě advokátů a jejich spolkové činnosti, fungování jejich komor, či výborů a případně zmínka o zajímavých soudních rozhodnutích dotýkajcich výkladu advokátního práva a vzpomínka na některé výrazné osobnosti advokacie.
Zvolená struktura této práce se pokouší pak sledovat co možná nejvěrněji zachycení minulosti povolání advokáta s cílem seznámit v první řadě odbornou, zejména advokátní, veřejnost s dějinami advokacie způsobem, který se pokouší přinést čtenáři nejen suchý a faktografický výpočet pramenů práva upravujících postavení advokáta v dějinách a popis jejich obsahu, ale i zvýraznit ty momenty historické právní úpravy, předchozí rozhodovací praxe, zda spolkového života advokátů, které mohou být inspirací a podnětem pro dnešních advokáty av některých případech možná i odpovědí na praktické otázky, které řeší advokáti v současnosti. Vždyť znalost historie svého povolání přispívá nejen k budování hrdosti a stavovského povědomí advokátů ale umožňuje i vyvarovat se opakování chyb, kterých se dopustili kolegové v minulosti.

O advokacii na Slovensku do roku 1848 (2)

V Uhersku a tedy i na našem území úprava advokacie prošla několika etapami vývoje, přičemž prvním základním mezníkem jejího vývoje bylo přijetí advokátní pořádku pro Uhersko v roce 1852 jako první komplexní normy upravující postavení advokáta do těch dob upravené torzovite ve více právních předpisech. Druhým mezníkem se stalo přijetí uherského advokátního řádu v roce 1874, který se stal prvním moderním pramenem advokátního práva platným na našem území a který řídil život několika generací advokátů během téměř sedmdesáti pěti let své účinnosti.
Zastupování účastníků v soudním řízení na území Uherska jinými na to povolanými osoba se stalo Obvykle už v 13.století. Jako zástupce účastníka vystupoval prokátor a to ve věcech, ve kterých se účastník nebyl povinen osobně dostavit k soudu. V řízeních, kde se vyžadovala osobní přítomnost účastníka před soudem, mohl se tento dostavit společně s conlocutorom, který se v řízení vyjadoval namísto účastníka a vysvětloval účastníkovi průběh řízení a význam jednotlivých úkonů. Na základě zmocnění pro celé řízení nebo i pro všechny věci daného zmocnitele, byl oprávněn v civilním řízení zastupovat účastníka i plenipotentiarius. Tento název zástupce v soudním řízení se vžil na území Slovenska natolik, že byl používán v korešpodencii při oslovování advokátů ještě v polovině 18. století jako jejich obvyklé označení. Úkony plenipotentiariusa zavazovaly přímo zastoupeného a nedaly se odvolat s poukazem na to, že jejich neučinil sám zastoupen. Plná moc bylo plenipotentiariusovi udělováno buď ústně před jednajícím soudem nebo písemně na věrohodném místě / pod věrohodnou pečetí /. Pod vlastní pečetí si mohli zvolit zástupce někteří šlechtici, kapitula, zda biskup, ty však nemohl zastupovat plenipotentiarius, ale pouze advokát, protože jeho úkony v řízení, ačkoli také zavazovaly zastoupeného, ​​mohl zastoupen opravit tzv. stažením slova advokáta / revocatio advocationis /. Šlo o zvláštního institutu uherského práva, který měl umožnit nápravu chyb advokáta nebo zneužití jeho postavení na škodu klienta, který se rozšířil za vlády Anjouovců, ačkoli byl zřejmě znám už i dříve. V tomto období bylo obvyklé i trestání advokátů soudem za vadné procesní podání. Institut stažení advokátovy slova byl upraven a měněn zák.čl.LI / 1492, zák.čl.XV / 1500 a zák.čl.XXXIX / 1729. Podmínkou pro výkon činnosti advokáta bylo zpočátku pouze to, aby byl způsobilý k právním úkonům, nebyl dokonce vyloučen ani současný výkon funkce pronotára a prokátora / až do účinnosti zák.čl.XIV / 1471 /. Advokát, na rozdíl od plenipotentiariusa, skládal přísahu a byl pověřen vždy jen pro daný jeden soudní spor. Ačkoli nejprve neexistovaly žádné přesná pravidla pro udělování plných mocí advokátem, tato úprava byla brzy do uherského práva doplněna.
Středověká právní úprava advokacie torzovite upravovala dále i některé další otázky týkající se advokátů. Již v roce 1471 byl takto vysloven zákaz výkonu funkce advokáta ve sporu soudci a prísedícími / Matyáš I., 1471 – Decree III., § 1 / av roce 1492 bylo upraveno právo nechat se sporu zastoupit advokátem pro manželky šlechticů včetně případů pokud konaly za své děti tak, aby se nemuseli osobně účastnit sporů, což bylo odůvodněno tím, že je to v zájmu těchto žen / Ulászló II., 1492 – Decree I., § 1 / a tato úprava byla v roce 1500 rozšířena tak, že za ženy v sporu bez ohledu na to, zda jde o šlechtičnu nebo ne, říká advokát / Ulászló II., 1500 – Decree IV., §§ 1 – 5 /.
Právem byly později stanoveny formální podmínky i pro vystavení pověřovacího listu advokáta / literrae procuratoriae /, které se však časem měnily /zák.čl.LIII/1526, zák.čl.XXV / 1723, zák.čl.XXIV / 1729, zák.čl .XXVIII / 1765, zák XVI / 1792 /, obvyklé však bylo, že se vyžadovalo jeho vystavení na věrohodném místě. Z hlediska obsahu mělo být plná moc konkrétní, mělo z něj být zejm, zda platilo až do konce sporu. Pravidlem bylo, že advokátní plné moci platily jeden rok, pokud nebyla udělena pro celý spor, přestože mohlo dojít k jejich prodloužení až do návratu advokáta, který se zdržoval v zahraničí /zák.čl.XIV/1504/. Ke změně této úpravy došlo zák.čl.XVII / 1578 / Rudolf 1578 – Decree I., § 1 /, podle kterého po roce se advokátní plné moci považovali za neplatné a zák.čl.XXVI / 1723 / Karel III., 1723 – Decree II., § 3 /, který potvrdil trvání pověření na jeden rok, pokud není uděleno na celou věc. Plná moc vždy advokát předkládal u soudu, pokud by tak neučinil a jednal by bez pověření, byly by jeho procené úkony neplatné a mohl být soudem sankcionován.

V období po skončení vlády Arpádovců byla advokátem uložena závaznost povinnost skládat přísahu /zák.čl.XXVII/1567 – Maximilián 1567 – Decree II., §§ 1-5 /. Tento krok byl v dekretu vysvětlen tím, že takto má být zabráněno podvodům a pireťahom ze strany advokátů. Tento dekret zároveň zakázal advokátem přijmout nespravedlivý spor jakém i spolupracovat s odpůrcem / §2 /. Prokátori skládaly tedy už nejen pro zastupování před církevními ale i před světskými soudy rozporovaciu přísahu, jejíž složením převzal spiknutí na sebe závazek nezastupovat vědomě v nespravedlivé věci, či v rozporu se zákony a nespolupracovat s protistranou. Porušení této přísahy znamenalo trvalý zákaz výkonu advokacie / perpetuum silentium /. O složení přísahy se sepisovala Schvalovací listina, kterou byl advokát na výzvu soudu povinen kdykoli předložit. Povinnost skládat přísahu byla později zrušena /zák.čl.XXXIV/1574 – Maximilián 1574 – Decree /IV./, § 1 / s odůvodněním, že skládání přísahy se ukázalo jako neprospěje a znovu bylo obnoveno za vlády Habsburků královskou vyhláškou ze dne 24. ledna 1695.
V roce 1723 došlo i k podrobnější úpravě povinností advokátů v řízení / Karol III., 1723 – Decree II., §§ 1-6 /. Advokátem byla uložena povinnost v řízení postupovat věcně, mírné a „bez zbytečného mudrování“, přičemž byli povinni zdržet se prázdných námitek, „prominula slovíčka“ a přidržet se zákona. V případě, že tak nepostupovali, mohl projednávající soudce omezit počet námitek vznesených advokátem ve sporu. Toto právo soudců bylo následně posíleno v roce 1792 / František, 1792 – Decree I., o urychlení výkonu spravedlnosti, čl.XVI, § 4 /, kdy bylo výslovně stanoveno, že soudci nesmějí povolit více než tři námitky advokátovi ve sporu a nesmí připustit „prázdné odmlouvání advokátů“.
Zpočátku výkon advokacie nebyl vázán k provedení předchozí praxe a zkoušky s tím, že to, aby se advokát prosadil v povolání, předpokládalo faktický výkon přípravné praxe a proto nebylo nutné odborné předpoklady dokazovat. Ke změně došlo v roce 1769, kdy na návrh Královské kurie Marie Terezie nařízením podmínila výkon advokacie složením advokátní zkoušky, připuštění na kterou bylo zase podmíněno výkonem určité stanovené praxe. V roce 1804 nahradila dosavadní právní úpravu advokacie v této a některých dalších otázkách Instrukce Královské kurie pro advokáty / Institutio pro advocatis /, která zůstala hlavním pramenem rodícího se advokátního práva na období půlstoletí až do přijetí prvního advokátního řádu platného na území Uherska v roce 1852. podle této instrukce bylo předpokladem pro výkon advokacie absolvování právnické vysoké školy, složení všech předepsaných zkoušek během studia, provedení jednoleté praxe u advokáta a jednoleté praxe přísežného notáře / juratus / při královské nebo důlní tabuli, před kterou následně skládal kandidát i samotnou advokátní skúšku11. S účinností od 1.1.1834 bylo potom výslovně zakázáno bez potřebné znalosti maďarského jazyka připustit zájemce k vykonání advokátního přezkoušení / František, 1830, Décret IX., § 5 /.
Poměrně podrobnou úpravu činnosti advokáta v směnečných sporech přinesl před rokem 1848 ještě zák.čl.XV / 1840 směnečný zákon, který stanovil, že advokátům činným před směnečným soudem může být pouze ten advokát, který byl zvlášť přezkoušen ze směnečného práva před vyšším směnečným soudem / § 218 /. O provedení této zkoušky se vydávalo osvědčení / § 219 / a byly poměrně přísné stanovené povinnosti Adok pro případ, že se rozhodne ukončit zastupování klienta / § 223 /.
Jak vidno, před přijetím prvního advokátního řádu v roce 1852, kterým byl Patent císařský dán dne 24. července 1852 č.138 / 1852, kterým se předepisuje Advokátní řád pro Uhersko, Chorvatsko, Slavonski, Důl Temešský a Vojvodství Srbské s výjimkou vojenské hranice, neexistovala zvláštní norma upravující komplexně činnost advokáta, jeho postavení a organizaci advokacie. Doba platnosti prvního advokátního řádu bylo součástí etapy zavedení a účinnosti rakouského advokátního právního řádu v Uhersku a spolu s ní bylo ukončeno judexkuriální konferencí, která znamenala i v advokátní právě návrat k dřívější fragmentálnej uherské právní úpravě. Tato fragmentární úprava spolu s pravidly judexkuriální konference platili pak v oblasti advokacie až do přijetí uherského zák.čl.XXXIV / 1874 Advokátní řád, který na našem území platil až do roku 1948. Období jeho platnosti lze vnitřně rozdělit v souvislosti s významnými dějinnými událostmi minulého století – vznikem 1.ČSR, vznikem České republiky a únorovým převratem v roce 1948. Socialistická advokacie se pak postupně řídila několika advokátními řády, aby byly tyto vystřídány po společenských změnách v roce 1989 prvním demokratickým poválečným zákonem o advokacii přijatým v roce 1991, který byl nahrazen až dnes platným advokátním zákonem.

O advokacii na Slovensku do roku 1848 (1)

Na Slovensku se dějiny právní úpravy advokacie, na rozdíl od okolních států, například Čech či Poľska dosud nestaly předmětem hlubšího zájmu odborné literatury, zda jejich systematického zpracování. Zatímco slovenská notáři s hrdostí veřejně prezentují dějiny svého povolání, stav advokátní tak dosud neučinil. Potřeba zpracování dějin advokacie na území Slovenska byla přitom zdůrazňována již před téměř osmdesáti lety, když v roce 1928 na zasedání přípravného výboru III. sjezdu československých advokátů Dr.Emil Stodola v této souvislosti poukázal na to, že „advokáti měli význačnou roli v národním životě slovenském a také slovenská advokacie má své vynikající postavy“ 4.
Nepochybně základem pro zkoumání dějin advokacie je poznání dějin její právní úpravy, tedy systému norem řídících profesní život advokátů jako v jistém dějinném čase vznikajícího a formujícího se nového stavu, který vstupuje na jeviště společnosti, aby v ní jeho příslušníci sehrály nezanedbatelnou roli. Jde přitom zejména o normy upravující předpoklady výkonu advokacie jako povolání, požadavky pro odbornou praxi, vzdělání a advokátní zkoušku, samotné pravidla výkonu advokacie, práva a povinnosti advokátů, evidenci advokátů soudy, ve výborech a později v komorách, postavení advokátů, jejich odměňování, disciplinární řízení proti nim i postavení advokátních koncipientů nazývaných i kandidáty advokacie / advokátstva /.
Jak je známo, samotné slovo „advokát“ pochází z latinského advocatus / ad – k, vocare – volat / znamenajícího „přivolán / na pomoc /“. Poprvé se objevuje toto pojmenování v antickém Římě, kde se používalo k označení „přítele znalého práva“, či právního zástupce. V jistém období označovalo osobu, která zastupovala zájmy osob nevhodných samostatně jednat před soudem. Advocatus podporoval stranu sporu nejen svými právními radami ale i svou osobní vážností a autoritou. To ho odlišovalo od řečníka – orator – ktorýna rozdíl od advokátů nezastupoval svobodných občanů, byl jen „mluvčím“ určitých skupin obyvatelstva. Ve sporech vystupovali i cognitores, kteří do nich vstupovali na podporu strany po slavnostním vyřízením formule zastoupeným v přítomnosti protistrany a po poskytnutí garance stranou, že rozhodnutí soudu splní / cautio indicatum solvi /.
V době římského císařství označovalo již slovo advocatus člověka poskytujícího právního rady a zastupujícího jiných před soudem jako své zaměstnání a už ne bezplatně, ale za honorarium. Od těch dob termín „honorář“ označuje čestný dar nebo odměnu za výše, zejména intelektuální, služby právníků či lékařů. Soudní vymahatelným se však stal advokátní honorář až v pozdním principu. Zvláštní odměna advokáta za vyhraný spor se pak nazývala palmarium. Původně bylo přijímání odměny zakázáno / Lex činčil, 204 p.n.l./, později bylo usnesením senátu připuštěno, ovšem s tím, že byla stanovena její nejvyšší výška a zakázána byla dohoda o odměně stanovené podílem na věci vyhrané sporem / Pactum de quota litis /. Zpočátku nebyla vůči zástupcům před soudem vznesen požadavek právnického vzdělání, stalo se tak až později – v 4.stor.n.l. – když advokátem mohl být pouze ten, kdo měl právnické vzdělání. Počet advokátů zapsaných v seznamu – matrice – při jednom soudu byl omezen zákonem / tvořily corpus togatorum /, co se stalo typickým na mnoho dalších století, během kterých počty advokátů byly určovány státem. Advokát nesměl pak bez souhlasu soudu, při kterém byl zapsán opustit jeho obvod. Už ve starém Římě advokátem patřilo zvláštní roucho – bílá tóga a čas jejich přednesu před soudem odmeriavali vodní hodiny – data aqua. Každý hlavní advokát v sporu měl pomocných advokátů – moratores, kteří vystupovali proto, aby si hlavní advokáti mohli dopřát čas na zotavenie5. V poklasickej době byly již advokáti organizováni jako vysokovážená stavovská skupina6. Činnost advokátů byla podrobena dohledu a disciplinárním trestem magistrátů, kteří určovali případně i advokáta straně, jejíž zastupování žádný advokát nechtěl převzít / bez návrhu /.

Jako advokáti před soudy však nesměly být již podle praetorského práva /I.I.§.5.D.3.I./ činné ženy, což údajně způsobilo neslušné chování Carfanie7. Carfania, manželka senátora Licinius Bucciona, totiž drze podávala soudem jménem jiných žádosti a svým „nevhodným vystupováním tak neobvyklým pro toto fórum“ obtěžovala soudy. Jelikož jí navíc chyběla mravnost, rozzlobila magistrátů, kteří byli povinni ochraňovat postavení soudů a pořádek na nich a bylo jim svěřeno právo rozhodovat io tom, zda podání žaloby bude žalobci umožněno zcela, zčásti nebo mu bude dovoleno žaloby podávat pouze v jeho vlastních sporech a ne v záležitostech jiných. Ženám bylo takto zakázáno podávat žádosti ve věcech jiných osob, což zůstalo vyhrazeným už jen mužem. Zákaz zastupování ženami před soudem byl pak Odůvodněním tím, že účast žen jako zástupkyň právních před soudem byla v rozporu se zdrženlivostí, která se u žen předpokládala a žádala. Kromě žen bylo zakázáno před soudem zastupovat i jinak nezpůsobilým a výjimečně nepočestní osobám. Příběh Carfanie popisoval nejen Ulpianus, ale také Juvenal /Juv.2.69/ a Valerius Maximus /Val.Max 8.3.2./. Od těch dob se jméno Carfanie používá jako synonymum bezcharakterní ženy a urážateľky úřadů. Na druhé straně podobného odsouzení se nedostalo jiným ženám vystupujícím před soudem, když Valerius Maximus vzpomíná další dvě, které naopak postupovaly uvážlivě a zdrženlivě a to masa Sentinel a Hortense, z nichž první se tak úspěšně hájila, že přesvědčila i porotu, která ji značnou většinou osvobodila a druhá bojovala v roce 42 pnl. zastupující spolek bohatých žen proti zavedení zvláštní daně, přičemž mluvila výmluvně a konala „důsledně a šťastně“ / podobně ji popisuje Quintilianus i Appianus / 8. Neblahé dědictví skutků Carfanie vyloučilo pak ženy z advokacie na mnoho staletí zcela – na území Slovenska se objevily v postavení kandidátek advokacie a později advokátok, až v druhé štrtine dvacátého století.
Jak vidno, advokacie vznikla jako zvláštní povolání v situaci, kdy hospodářský rozvoj státu vytvořil tak složitá pravidla a právní poměry, že za situace, v níž se znalost právních předpisů stala nezbytnou pro úspěch ve společnosti, nebylo možné a dostačující nadále vyhledávat právní rady a právní pomoc pouze v kruhu rodiny, cechu, obce nebo vlastního stavu. Od těch dob se advokátem nazýval profesionální právní pomocník, který hájil strany před soudem a poskytovak jim právní rady a doporučení.
Ve středověku latina na rozdíl od latiny klasické pojmem advocatus už označovala i úředníky soudních či správnych9. Pojem advocatus se nadále používal i pro označení těch, kteří drželi nad jinými ochrannou ruku a někdy i pro jimi určených náhradníky. Na půdě církve kromě tohoto významu pojmu advocatus, vznikly i dnes už zažité slovní spojení jako advocatus dei a advocatus diaboli, kterými byly populární označování v řízení o prohlášení osoby za svatou, zda blahoslavenou, zástupci tvrdili ve prospěch a neprospěch takového rozhodnutí, tedy ti, kteří měli uvádět vše, co je takové osobě na prospěch a na druhé straně naopak všechno, co takové osobě přitěžuje. Proto se dodnes pojem advocatus diaboli spojuje s tím, kdo vynáší vůči někomu obvinění. Ani církevní soudnictví obecně netajilo, že advokáti zůstávají nezbytnou součástí soudnictví / Graciano dekret /. Poskytovat právní pomoc však nadále nemohly ženy, osoby, které nebyly bezúhonné, exkomunikován a ani duchovní pokud nešlo o zastupování ve prospěch katatolíckej církvi nebo odkázaných osob, zejména vdov nebo sirotků.
Francouzská revoluce a jí vytvořené Ústavodárné shromáždění v roce 1790 rozhodlo o zrušení advokacie, přičemž se vysvětlily tím, že takto se spravedlnost dosáhne rýchlejšie10. Paradoxem bylo, že i sám Maximilien Robespierre / 1758 – 1794 /, vedoucí osobnost Velké francouzské revoluce a později hlavní představitel jakobínské diktatury byl původním povoláním advokátem. V témže Francii se však po čase ukázala nesprávnost tohoto přístupu, začali zde vznikat první advokátní komory a právní normy upravující jejich fungování inspirovaly i další evropské právní řády.

 

Govoruščak podal apelační stížnost

Generální prokuratura UKRAJINY podala apelaci a žádá ZRUŠIT ROZHODNUTÍ O OSVOBOZENÍ Saakašviliho opět ho zatknout

VELKÝ Michel NEMUSÍ DLOUHO TĚŠIT TOMU, ŽE JE ZNOVU NA SVOBODĚ. Generální prokuratura UKRAJINY půda apelace A ŽÁDÁ, ABY SOUD ZRUŠIL SVÉ ROZHODNUTÍ O OSVOBOZENÍ Saakašviliho. ZDŮRAZŇUJE, ŽE Saakašviliho ZASA TŘEBA zátku.

Prokurátor Alexander Govoruščak podal apelace stížnost. Tuto záležitost bude posuzovat kolegium ze tří soudců – Oleg Prisjažňuk / předseda komise /, Denis Masenko a Igor Palenyk. Komise zatím nezveřejnila termín, dokdy má rozhodnout v dané záležitosti. Ukrajinské média jsou v této souvislosti přeplněné komentáři a názory novinářů se rozdělili asi 50 na 50: první se domnívají, že Velkého Micha přece zatknou, druzí jsou přesvědčeni, že zůstane na svobodě.

Ministerstvo zahraničí Ukrajiny také v souvislostmi s událostmi ostatních dní zopakovalo, že v současnosti nejedná s vedením Gruzie o možné vydávání bývalého gruzínského prezidenta a Oděská exgubernátora Michaila Saakašviliho a zatím Kyjev neuvažuje o předání Saakašviliho do Gruzie.
Samotný Velký Micho znovu prohlásil, že jeho zatčení, soud a všechny následující události to jsou součásti jedné společné operace Federální služby bezpečnosti Ruska a Služby bezpečnosti Ukrajiny. Někteří opoziční ukrajinští novináři na jeho vyhlášení reagovali, že si příliš fandí a pro Putina je takovou mizernou postavičkou, že na něj určitě nepošle svou bezpečnostní službu a jednoduše si Velkého Micha ani nevšímá ..

Slovenská klasicistní literatura

• v první fázi slovenského národního obrození – 2 úsilí:
a) snaha o uzákonění slovenštiny za spisovný jazyk Slováků
b) vydávání ľudovýchovných díl a časopisů
• uzákonění spisovné slovenštiny (základ – západoslovenčina) Anton Bernolák (1787):
• jazykovědné-kritická rozprava o Slovenské písmenech (1787, v latině)
• vydal učebnici slovenského jazyka pro školy gramatikové slavica (Slovenská gramatika, 1790)
• dalším spisem byla kniha Etymologie Slovenská slov (1791) – příručka o tvoření slov
• kodifikaci spisovné slovenštiny Bernolák završil velkým slovníkovým dílem Slovart Slowenski-ČeskoLatinsko-Německo-Uherského,
které vydal Palkovič po jeho smrti (Bernolák furt nebyl spokojen)
• bernolákovčina jako spisovný jazyk však neuspokojila všech Slováků, používali ji Slovenská katolíci,
dokud evangelíci se nadále přidržovali biblické češtiny
• moc feudálního zřízení začala upadat na konci 18. století iv Uhersku:
• nové myšlenkové proudy se šířily mezi lidem prostřednictvím knih, novin a časopisů
• šíření osvícenských idejí napomáhaly učené společnosti – katoličtí vzdělanci se soustředili zejména v
Slovenské učené tovarišstvo (1792) se sídlem v Trnavě
• postupným zaváděním manufaktur jako nového stupně v rozvoji výrobních sil se feudální výrobní
vztahy měnily na kapitalistické
• některá opatření Josefa II. byly relativně pokrokové – zrušení jezuitského řádu otupilo moc církve,
toleranční patent (1781) zrovnoprávnil protestantské církve a přestalo pronásledování nekatolíků,
odstranění nevolnictví (1785) umožnilo volný pohyb obyvatelstva
• inteligence podporovala vznikající reformní úsilí, šířením osvícenství se dostaly do popředí otázky
vzdělání a kultury lidových vrstev
• idea slovanské vzájemnosti:
• slovanské národy byly až na Rusko utiskovanéProkurátor Alexander

• Slovenská vzdělanci věřili v spolupráci slovanských národů a jejich vzájemnou pomoc
• Rusko se mělo stát ochráncem slovanských národů (ještě nikdy nebylo pokořeno, i Napoleon na něm
ztroskotal)
• víru Slovenská vzdělanců v Rusko upevňovaly i názory německého filozofa Johanna Herdera – pouze
Slované mají předpoklady provádět humanitu (nevedly výbojné války jako Němci, byli pohostinní,
protivilo se jim loupení a násilí, …)
• zrodila se idea slovanské vzájemnosti, kterou se mělo čelit útlaku rakouského centralismu a náporem
maďarizace
• otázku slovanské vzájemnosti, jak prohlubování lidskosti mezi národy vyjádřili ve svých dílech
Ján Kollár a Ján Hollý – Kollár nikde nepoužívá slovo Slovák ale sláva, Hollý mluví o slovanské
národní jednotě – třeba zvedat národní povědomí

Rusko poskytne Venezuele 60 tisíc tun pšenice měsíčně, přislíbil Putin

Rusko poskytne Venezuele 60 tisíc tun pšenice měsíčně, přislíbil Putin
Prezident Maduro viní ze vzniklé situace opozičních představitele.

MOSKVA. Rusko poskytne Venezuele každý měsíc 60 tisíc tun pšenice na zmírnění potravinové krize, která sužuje tuto jihoamerickou zemi.

Ruský prezident Vladimir Putin to přislíbil tento týden během telefonického rozhovoru se svým venezuelským mocenským protějškem Nicolasem Maduro.

Krok přichází v době, kdy tisíce Venezuelanů demonstrují v ulicích za řešení ekonomické krize a vysoké inflace země i za vypsání nových voleb.

Smělé plány Viktora Orbána: Nastínil, jaká je jeho vize střední Evropy

BUDAPEŠŤ – Vizi společné obnovy zemí v Karpatském oblouku a v celé střední Evropě nastínil v sobotu předseda maďarské vlády Viktor Orbán v projevu na 29. letní univerzitě Maďarů v rumunském městě Baile Tusnad.

Podle agentury MTI premiér prohlásil, že končí 100-leté období samoty Maďarů. „Jsme opět silní, odhodlaní a smělí, máme peníze a potřebné zdroje,“ zdůraznil. Orbán poznamenal, že v uplynulých letech Maďarsko svým sousedům potvrdilo, že jejich spolupráce s Maďarskem je prospěšná. Sousedním státem maďarský ministerský předseda navrhl, aby propojily své dálnice a energetické sítě, vybudovali společně vysokorychlostní železnici a uvedly svou obrannou politiku i rozvoj ozbrojených sil.

Premiér připomněl, že v dubnových parlamentních volbách dostala jeho vláda mandát na vybudování nové éry. Ocenil podporu zahraničních Maďarů ve volbách a za významný výsledek označil skutečnost, že maďarským občanstvím – v rámci zjednodušeného přidělování občanství – disponuje již milion Maďarů žijících v zahraničí.

Orbán v projevu opět ostře kritizoval lídrů Evropské unie, kteří podle jeho vyjádření nejsou schopni chránit Evropu před migrací. Za jedinou možnou společnou vážnou téma evropských parlamentních voleb příští rok označil premiér otázku přistěhovalectví. „Pokud Evropa bude rozhodovat o přistěhovalectví, rozhodne o evropské elitě a o tom, zda se nynější vedení Unie k otázce přistěhovalectví postavilo správně,“ zdůraznil. Volby do Evropského parlamentu budou podle jeho slov o tom, zda se bude pokračovat v postupném likvidováni křesťanské Evropy a Evropy národů.